IV.ÚS 308/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 308/25 ze dne 18. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Spilky, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 23 Cdo 2653/2024-219, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2024 č. j. 10 Co 649/2024-183 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. dubna 2024 č. j. 13 C 219/2021-164, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Zdeňka Holíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, a to zejména práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a okresní soud ho usnesením vyzval k úhradě soudního poplatku do 15 dnů od jeho doručení; toto usnesení bylo dne 16. 1. 2024 doručeno právnímu zástupci stěžovatele, stěžovatel však v uvedené lhůtě soudní poplatek za odvolání neuhradil. Usnesením ze dne 8. 2. 2024 č. j. 13 C 219/2021-136 proto okresní soud řízení o odvolání zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Podáními ze dne 14. 2. 2024 a ze dne 15. 2. 2024 stěžovatel požádal o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku a o vyslovení neúčinnosti doručení usnesení, jímž byl vyzván k úhradě soudního poplatku. Svůj návrh odůvodnil tím, že v období od 15. 1. 2024 do 2. 2. 2024 byl hospitalizován v nemocnici s vážnými zraněními způsobenými napadením neznámou osobou, přičemž o tom, že měl soudní poplatek uhradit, se dozvěděl až dne 12. 2. 2024 od svého právního zástupce, a uhradil ho dne 22. 2. 2024. Okresní soud napadeným usnesením zamítl žádost o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku a také žádost o vyslovení neúčinnosti doručení usnesení, protože shledal, že nejsou dány zákonné předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku za řízení o odvolání, neboť lhůta k zaplacení soudního poplatku má povahu lhůty procesní a lze ji ve smyslu § 55 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), toliko prodloužit a nejsou dány ani zákonné předpoklady pro vyslovení neúčinnosti doručení usnesení, protože usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, který se s jeho obsahem mohl seznámit. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu jako věcně správné. 4. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené usnesení závisí na posouzení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně jde o otázku, která v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice "zda je pro vyslovení neúčinnosti doručení z důvodu hospitalizace dle § 50d o. s. ř. nutné, aby byla osoba, která neúčinnost doručení namítá, v úplné izolaci (tj. v bezvědomí, umělém spánku, či jiném podobném stavu)". Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti prominout zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku se nijak neodchyluje od judikatury Nejvyššího soudu a předložená právní otázka přípustnost dovolání nezakládá, vzhledem k tomu, že krajský soud svůj závěr o tom, že nebyl dán důvod pro vyslovení neúčinnosti doručení usnesení s výzvou k úhradě soudního poplatku, založil na tom, že dotčené usnesení bylo v souladu s § 45 odst. 2 a § 50b o. s. ř. řádně doručeno právnímu zástupci stěžovatele, který nebyl v době doručení hospitalizován a který se tedy mohl s jeho obsahem seznámit. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele, který v ústavní stížnosti popsal průběh řízení, je jednou otázkou doručení písemnosti, druhou seznámení se s písemností, kdy tato možnost musí být dána jak zástupci, tak účastníkovi. Ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř. totiž nehovoří o adresátu jako jiná ustanovení týkající se doručování, nýbrž přímo o účastníku nebo zástupci. Návrh na vyslovení neúčinnosti doručení je pak oprávněn podat účastník. Hospitalizace účastníka, i když byl účastník zastoupen, a zástupce písemnost obdržel, je zásadní skutečností rozhodnou pro případnou neúčinnost doručení písemnosti. Účastník totiž, i když má zástupce, musí mít možnost se s písemností též seznámit. Pokud soudy nižších stupňů nevzaly v potaz stěžovatelovu hospitalizaci z důvodu, že podle nich mohl být například v kontaktu se svým právním zástupcem prostřednictvím internetu, pak jde o extenzivní výklad, který nemá oporu ve zmiňované judikatuře. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), proto není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva nebo věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soud [např. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)]. 8. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Za ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i např. povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě. 9. Stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení po marném uplynutí lhůty není nepřiměřené vůči možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Neučiní-li tak poplatník, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Negativnímu následku zastavení řízení je možné se vyhnout podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit. 10. Posouzení, zda jsou naplněny podmínky pro vyslovení neúčinnosti doručení písemností je především hodnocením skutkového stavu a výkladem podústavního práva - konkrétně § 50d o. s. ř. Ve stěžovatelově věci obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, proč nelze prominout lhůtu k zaplacení soudního poplatku, popsaly, z jakých zákonných ustanovení a obecných východisek při svém rozhodování vycházely, svůj závěr o nevyhovění stěžovatelově návrhu řádně zdůvodnily a jejich rozhodnutí jsou v této části srozumitelná a mají oporu v judikatuře. Ústavní soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí zdůraznil [např. usnesení ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18, ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18 (rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], že již samotná povinnost soudu vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry