IV.ÚS 336/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 336/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Adamcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Chodská 1132/19, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. listopadu 2025 č. j. 71 To 31/2025-58 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. srpna 2025 č. j. 4 Nt 6501/2025-47, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl v roce 2018 uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví. Měl se ho dopustit tím, že na svatební hostině fyzicky napadl člena vystupující kapely (dále jen "poškozený") a způsobil mu komplikovanou zlomeninu holenní kosti a pohmožděniny v obličeji. Za toto jednání mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a povinnost nahradit poškozenému náhradu majetkové a nemajetkové újmy v celkové výši zhruba 150 tisíc Kč. 3. V roce 2025 stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení. Za novou skutečnost považoval primárně rozhodnutí správního orgánu (okresní správa sociálního zabezpečení) z roku 2023, kterým mělo být potvrzeno, že poškozený se v rozporu s výpovědí svou a jeho příbuzných v trestním řízení věnoval jako podnikatel totožné pracovní činnosti i v době pracovní neschopnosti. Závěry správního orgánu dopadly podle stěžovatele minimálně na výroky o náhradě majetkové a nemajetkové újmy a s ohledem na pro řízení zásadní otázku věrohodnosti svědků též na výrok o vině. 4. Okresní soud ve Zlíně návrh stěžovatele odmítl. Po provedeném dokazování uzavřel, že žádné nové skutečnosti v řízení předloženy nebyly. Již v původním řízení bylo soudům známo, že poškozený i v době pracovní neschopnosti vystupoval se svou kapelou. Poškozený se k této záležitosti vyjádřil, délku jeho pracovní neschopnosti posuzovali (a potvrdili) znalci. Výrok o vině stěžovatele vycházel z celé řady důkazů, mj. výpovědi svědků, lékařských zpráv a znaleckých posudků. Nové rozhodnutí správního orgánu na tomto důkazním stavu nic nemění. 5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně se při zamítnutí stížnosti stěžovatele zcela ztotožnil s hodnocením prvostupňového soudu a nad jeho rámec dodal, že při posouzení zákonných znaků těžké újmy na zdraví se nejedná pouze o délku pracovní neschopnosti, ale též citelné omezení poškozeného v běžném způsobu života. To bylo v původním řízení nepochybně rovněž prokázáno. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Usnesení krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť jen opakovalo argumentaci okresního soudu a nereagovalo na jeho (nové) stížnostní námitky. K prvostupňovému usnesení uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu není účelem řízení o povolení návrhu na obnovu řízení přezkoumání zákonnosti původního rozhodnutí. Okresní soud se nicméně k zákonnosti původních výroků vyjadřoval. Věcně považuje za nepřípustné, pokud jeden orgán státu (správní úřad) zpochybňuje vyplacenou dávku nemocenského pojištění a druhý orgán státu (soud) nařídí stěžovateli zaplatit majetkovou újmu poškozenému v podobě rozdílu mezi nemocenskou dávkou a mzdou. V původním řízení soudy disponovaly jen výpisem o délce pracovní neschopnosti. Jestliže by měly k dispozici rozhodnutí správního orgánu, mohly by s ním poškozeného konfrontovat a dojít k závěru o snížení náhrady škody, potažmo zpochybnit věrohodnost poškozeného a na jeho straně stojících svědků. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutích je završujících, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě k těmto pochybením nedošlo. 9. Návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je - na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání - odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniklých tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to jen pokud takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody. 10. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v § 278 odst. 1 trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí. Posuzuje se, zda došlo k předložení nových skutečností nebo důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámým, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle § 278 odst. 1 trestního řádu. Soudy tedy musejí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí či jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Zkráceně podáno, nikoli každá nová skutečnost nebo důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 odst. 1 trestního řádu (z poslední doby srov. usnesení ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. III. ÚS 693/25). 11. Argumentace stěžovatele v návrhu na povolení obnovy se koncentruje na novotu spočívající v rozhodnutí správního orgánu. To má věcně zpochybňovat oprávněnost a délku pracovní neschopnosti poškozeného. Obecné soudy v napadených usneseních dovodily, že o novou skutečnost nejde, protože otázka průběhu pracovní (ne)schopnosti poškozeného již byla v původním řízení známa a zvážena. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že rozhodnutí trestních soudů v původním trestním řízení byla rovněž napadena ústavní stížností. Část tehdejších námitek stěžovatele shrnul Ústavní soud následovně: "Další okruh námitek směřuje vůči schopnosti, resp. neschopnosti poškozeného vykonávat v době léčby zranění kolene svou pracovní činnost. Poškozený vypověděl v hlavním líčení, že nebyl schopen po dobu pracovní neschopnosti, která trvala od 8. 10. 2017 do 8. 4. 2018 vykonávat svou pracovní činnost. V nároku na náhradu škody pak uvedl některá vystoupení, která údajně musel zrušit, přičemž zmíněné bylo následně potvrzeno i výpověďmi ostatních členů kapely. Stěžovatel však uvedené rozporuje, neboť údajně vyšlo najevo, že poškozený nejméně od 31. 12. 2017 se svojí kapelou pravidelně vystupoval na řadě akcí, přičemž s ním vystupovali zbylí členové jeho kapely - družka V. a svědci J. a P., kteří to však popírali. Stěžovatel chtěl předložit fotografie coby důkazy na podporu svých tvrzení, ale předseda senátu okresního soudu se stěžovateli vysmál. Následně poškozený změnil svou výpověď a uvedl, že vlastně na některých akcích vystupoval, a to navzdory své pracovní neschopnosti, údajně bez nároku na honorář, čemuž