IV.ÚS 3664/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 3664/25 ze dne 8. 4. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Hanou Wernerovou, advokátkou, sídlem Baarovo nábřeží 534/18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. září 2025 č. j. 84 Co 228/2025-116 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. dubna 2025 č. j. 27 C 159/2024-75, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Š. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Předmětem této věci je vyživovací povinnost stěžovatele vůči jeho zletilému synovi (vedlejšímu účastníkovi), který studuje vysokou školu a není proto schopen se sám živit. Obecné soudy se v řízení zabývaly především otázkou, zda je synovo studium účelné a zda představuje soustavnou a cílevědomou přípravu na budoucí povolání. 2. Syn byl v minulosti na základě soudem schválené dohody rodičů svěřen do péče matky a stěžovatel se zavázal platit měsíčně výživné ve výši 4 500 Kč, později ve výši 8 500 Kč. Tuto částku synovi hradil i po dosažení zletilosti, neboť syn neměl vlastní příjem a studoval. Ve školním roce 2022/2023 syn nastoupil do prezenčního dvouoborového studia historie a filozofie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po třech semestrech, v únoru 2024, se však rozhodl studium ukončit, protože nezvládal plnit požadovaný počet kreditů pro postup do dalšího ročníku. Důvodem byla podle jeho vyjádření vysoká studijní zátěž spojená s dvouoborovým studiem i těžké životní období, kterým si zrovna procházel, zejména rozpad vztahu a obtížná adaptace na nové prostředí a bydliště. Po ukončení studia stěžovatel přestal synovi výživné hradit. Syn poté krátkodobě pracoval a od školního roku 2024/2025 znovu nastoupil do prvního ročníku filozofické fakulty, tentokrát však pouze na obor historie. Kontaktoval proto stěžovatele a informoval ho o obnoveném nároku na výživné. Stěžovatel však další synovo studium nepovažoval za účelné a v listopadu 2024 podal žalobu na zrušení vyživovací povinnosti, a to zpětně k únoru 2024. Byl přesvědčen, že skutečnou motivací syna ke studiu nebyl zájem o zvolený obor, nýbrž snaha vyhnout se zaměstnání. Poukazoval přitom na to, že syn o historii dříve nejevil zájem a zvoleným oborem nenavázal na své předchozí středoškolské studium na ekonomickém lyceu. Studium historie není relevantní pro práci v armádě, o kterou se chce syn v budoucnu ucházet. 3. Okresní soud v Litoměřicích napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti. Neztotožnil se s jeho argumenty, že úmyslem syna bylo prodloužit si studentský život. Studiem historie na vysoké škole syn navázal na své zaměření na střední škole, kde tento obor hlouběji studoval v rámci volitelných předmětů a následně z něj i maturoval. Skutečnost, že si po ukončení studia znovu vybral obor historie na filozofické fakultě, svědčí o jeho skutečném a neměnném zájmu o tuto oblast. Podle okresního soudu nelze po jednom neúspěšném pokusu o studium bez dalšího činit závěr, že se syn snaží jen zneužít vyživovací povinnost otce. Neúspěch syna je třeba hodnotit shovívavě, s přihlédnutím k jeho mladému věku, složitému období, kterým si zrovna procházel, i náročností dvouoborového studia. Okresní soud zhodnotil také výsledky nového studia, v němž syn již úspěšně absolvoval dříve nesplněné předměty a měl lepší studijní průměr. Proto vyživovací povinnost otce nezrušil, avšak podotkl, že pokud by studium syna v budoucnu přestalo naplňovat jeho účel, šlo by o důvod ke zrušení výživného. 4. Stěžovatel se odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který se v napadeném rozsudku ztotožnil s odůvodněním okresního soudu a potvrdil jeho zamítavý výrok, s výjimkou období od 22. 2. 2024 do 2. 9. 2024, v němž syn nestudoval a dosahoval příjmů ze zaměstnání. V tomto časovém úseku vyživovací povinnost stěžovatele zrušil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že je po dobu dalších tří až pěti let nucen vlastní prací dotovat studium syna, který podle něj neplní řádně studijní povinnosti, pouze čerpá výhody studentského života a prodlužuje si mládí. Obecným soudům vytýká, že rozhodly v rozporu s provedeným dokazováním a dostatečně neposoudily, zda synovo studium naplňuje znaky účelnosti, soustavnosti a cílevědomosti, které judikatura zkoumá při hodnocení nároku na výživné. Krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a jen konstatoval, že se ztotožňuje se závěry okresního soudu. Stěžovatel rozebírá synovy dosavadní studijní výsledky, které podle něj nesvědčí o skutečném zájmu o studovaný obor. Při prvním pokusu syn studium prodlužoval, jak jen to bylo možné, a nakonec byl v důsledku neuspokojivých výsledků nucen studia zanechat. Při druhém pokusu pak splnil jen polovinu požadovaných kreditů, další potřebné kredity získal uznáním předchozího studia. Současně poukazuje na to, že oproti původnímu dvouoborovému studiu si syn nově zvolil pouze jeden obor a jeho uplatnění na trhu práce je proto užší. Dále uvádí, že obsah studia by měl odpovídat představám o budoucím zaměstnání a vytýká krajskému soudu, že této argumentaci nepřikládal patřičný význam. Popsanou situaci nelze podle stěžovatele hodnotit jako soustavné a cílevědomé studium, neexistoval žádný omluvitelný důvod, aby soudy k synovi přistupovaly shovívavě. Obecné soudy se vůbec nevypořádaly s tím, jakým způsobem se k němu syn chová; neoznámil mu ukončení předchozího studia a nereaguje na jeho telefonáty. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma části rozhodnutí okresního soudu, které krajský soud změnil; Ústavní soud není příslušný k přezkumu rozhodnutí, která zčásti změnil již obecný soud. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepřehodnocuje skutkové ani právní závěry obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze výjimečně, a to v případech, kdy jejich postup překročí ústavní limity. V posuzované věci k takovému excesu nedošlo. 8. Pokud zletilé dítě studuje na vysoké škole, a proto není schopno se samo živit, přičemž nemá vlastní trvalý příjem dostatečný k pokrytí svých osobních potřeb, zpravidla jde o okolnost, která odůvodňuje trvání vyživovací povinnosti rodičů. Ta úzce souvisí s právem dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (čl. 26 odst. 1 Listiny). Studium dítěte podporované zákonnou vyživovací povinností rodičů však má své limity, nemůže být samoúčelné a nekonečné. Judikatura Ústavního soudu v tomto ohledu poskytuje vodítka pro posouzení konkrétní situace - studium by mělo vykazovat znaky soustavnosti a cílevědomosti. 9. Při zkoumání soustavnosti studia je třeba zohlednit například dobu, která uběhla mezi ukončením středoškolského studia a novým studiem, jeho návaznost na dosavadní studium a možnost uplatnění dříve nabytých vědomostí v nově zvoleném studijním oboru. Soustavnost studia však neznamená, že studia na sebe navazují bezprostředně a v případě krátkého časového rozestupu mezi etapami studia již nemůže být vyživovací povinnost obnovena. Obnova zaniklé vyživovací povinnosti přichází v úvahu tam, kde dítě ukončí své předchozí studium například ze zdravotních, majetkových či jiných ospravedlnitelných důvodů a po určité době po odpadnutí překážky ve studiu pokračuje. To neplatí, jestliže k ukončení přípravy dojde bez legitimního důvodu, například z důvodu neomluvené absence. Cílevědomostí studia se pak má na mysli, že by mělo jít o potenciální přípravu k budoucímu povolání a studium by mělo vést k lepším vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (viz nálezy ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 1487/23, body 26 až 33, a ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14, body 22 až 28). Všechny tyto skutečnosti je vždy nutné posuzovat individuálně s ohledem na specifika konkrétního případu. 10. Obecné soudy posoudily konkrétní situaci syna stěžovatele ve světle výše uvedených kritérií. Zatímco stěžovatel akcentuje pouze objektivní výsledky studia, obecné soudy zasadily věc do širšího kontextu. Citlivě a s přihlédnutím k věku zohlednily i synovy individuální poměry, zejména nezkušenost s nároky dvouoborového studia a složité životní období, jímž tehdy procházel (rozpad vztahu, nové prostředí a bydliště). Podle Ústavního soudu tak obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, proč bylo namístě hodnotit situaci shovívavě. Skutečnost, že syn na počátku studia neuspěl a po třech semestrech jej v únoru 2024 ukončil, tak v posuzované věci nevylučovala naplnění znaku soustavnosti studia. Podstatné bylo i to, že studijní pauza, během