IV.ÚS 3781/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 3781/25 ze dne 21. 1. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Gulsary Toktosunovny Sarauerové, zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, sídlem Fibichova 218, Mělník, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2025 č. j. 28 Co 210/2025-442, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Ota Mészároše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění. I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve skutečnosti je však ze způsobu její argumentace zřejmé, že ústavní stížnost směřuje jen proti výroku II. tohoto rozsudku. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 3. 2. 2025 č. j. 24 C 74/2023-253 rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Okresní soud - souhrnně řečeno - zamítl jak návrh vedlejšího účastníka jako žalobce na vypořádání movitých věcí (nábytku), tak jeho návrh na vypořádání pohledávky na bankovním účtu vedeném na jeho jméno, dále zamítl návrh na vypořádání vedlejším účastníkem tvrzených vnosů do společného jmění manželů (výroky I., II., III.). Výrokem IV. přikázal do vlastnictví stěžovatelky pohledávku na specifikovaném bankovním účtu a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na vypořádání podílu částku 5 888,90 Kč (výrok V.). Výrokem VI. pak okresní soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 135 500 Kč. 3. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud změnil napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v části výroku III. týkající se vypořádání vnosu ve výši 145 856 Kč a ve výroku V. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na vypořádání částku 78 816,86 Kč, jinak rozsudek potvrdil. Výrokem II. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Při posuzování otázky náhrady nákladů řízení krajský soud vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (dále též jen "stanovisko"), podle něhož se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (mající povahu iudicii duplicis) typicky vyznačuje tím, že není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl plný úspěch. Podle stanoviska je proto obecným východiskem, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Zvláštní důvody mohou spočívat např. v obstrukčním chování některého ze spoluvlastníků, v nezájmu o konstruktivní vyřešení věci nebo v šikanózním výkonu práva. Krajský soud však existenci takových zvláštních důvodů v dané věci neshledal. Postoj účastníků, kteří se podle krajského soudu neshodli na rozsahu a způsobu vypořádání společného jmění, nelze v tomto případě hodnotit jako nezájem o konstruktivní vyřešení věci či jako obstrukční chování. Skutečnost, že vedlejší účastník uplatnil jako podstatnou položku vypořádání své vnosy do společného majetku, resp. že se snažil prokázat jejich existenci a nebyl s tímto návrhem zcela úspěšný (kdy žaloba jako celek nebyla zamítnuta), není podle krajského soudu bez dalšího důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení. Krajský soud proto dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř. - tedy pro nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka zpochybňuje, že se jedná o typické řízení s povahou tzv. iudicium duplex. Navíc měla žaloba vedlejšího účastníka účelový (šikanózní) záměr (nešlo tedy o spravedlivé vypořádání společného jmění). Vedlejší účastník žalobu podal prakticky v posledních dnech lhůty pro její podání, aniž by podání žaloby předcházela jakákoli předžalobní výzva z jeho strany, ačkoli byl právně zastoupen již několik měsíců. Vedlejší účastník tedy měl dostatek času své představy o vypořádání stěžovatelce předestřít a věc se pokusit vyřešit mimosoudně. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že k předchozímu prodeji společných nemovitých věcí a vypořádání úvěrového závazku již dříve došlo, přičemž vedlejší účastník ani v tomto období vypořádání svých vnosů neuplatnil. Podle stěžovatelky se tak nejedná o situaci, kdy by šlo o typické řízení s povahou iudicium duplex, nýbrž o řízení blížící se povaze žaloby o zaplacení, kdy vedlejší účastník byl jen minimálně úspěšný. Stěžovatelka neměla možnost podat vlastní protinávrh na vypořádání, a to z důvodu časové taktiky, kterou vedlejší účastník zvolil (žalobu podal tři dny před uplynutím zákonné tříleté lhůty pro její podání). Vedlejší účastník si navíc podle stěžovatelky fakticky převzal ze společného majetku vozidla v hodnotě statisíců korun, zatímco stěžovatelka si odnesla pouze nábytek nesrovnatelně nižší hodnoty a měla na svém účtu zanedbatelné prostředky. Stěžovatelka za takových specifických okolností považuje za nepřípustné aplikovat standardní výklad o nepřiznávání náhrady nákladů žádnému z účastníků, neboť sama vzhledem k době uplynulé od rozvodu a vzhledem k tomu, že již dříve byly vypořádány podstatné hodnoty společného jmění manželů, považovala majetkové vztahy účastníků za fakticky vypořádané. Sama tedy o žádné žalobě neuvažovala a neměla k jejímu podání důvod. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 8. Z argumentace stěžovatelky je zřejmé, že věc se týká výkladu podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Současně jde o otázku náhrady nákladů řízení, při jejímž posuzování Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť tato problematika je způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13). K tomu Ústavní soud dodává, že v případech rozhodování o náhradě nákladů řízení je jeho zdrženlivost dána i okolností, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů. Nic takového však v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. 9. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 vyplývá, že v případech řízení typu iudicium duplex každý z účastníků zásadně nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka. Od tohoto pravidla je možné se odklonit jen tehdy, jsou-li pro to dány zvláštní důvody, které obecný soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci. Takovými zvláštními důvody bude například situace, kdy se některý z účastníků bude v průběhu řízení dopouštět obstrukčního jednání, nebude dlouhodobě ochoten k dohodě, byť proti této dohodě neuplatní žádné rozumné důvody, bude opakovaně podávat opravné prostředky a v důsledku toho neúčelně zvyšovat náklady řízení apod. (srov. k tomu např. usnesení ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1028/24). 10. Ani stěžovatelka sama v ústavní stížnosti takový obstrukční postup vedlejšího účastníka ve svém důsledku netvrdí. Žádná ze stěžovatelkou uváděných okolností není takového charakteru, aby