IV.ÚS 380/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 380/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MELICHAR CZ s. r. o., sídlem Dr. Teuchmanna 241, Úpice, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. prosince 2025 č. j. 5 Afs 99/2025-62, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (správce daně) zahájil dne 20. 11. 2017 u stěžovatelky daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až prosinec 2016 a červenec a srpen 2017 v rozsahu namátkové kontroly odpočtů daně na vstupu z přijatých zdanitelných plnění vyplývajících ze smlouvy o zajištění reklamy prostřednictvím motoristického sportu. Správce daně stěžovatelce neuznal nárok na odpočet daně z daňových dokladů přijatých od společnosti Spencer life Media s. r. o., neboť podle názoru správce daně stěžovatelka věděla nebo vědět měla a mohla, že se účastnila plnění zasažených daňovým podvodem. Proto dne 20. 11. 2019 vydal 11 dodatečných platebních výměrů na DPH, jimiž byla stěžovatelce doměřena daň v úhrnné výši 462 000 Kč, navýšená o penále ve výši 92 400 Kč. Vedlejší účastník dospěl v odvolacím řízení k odlišnému právnímu názoru než správce daně a konstatoval, že nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně podle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastník tedy neměl (na rozdíl od správce daně) za prokázané, že by k plnění reklamní propagace (v tvrzeném rozsahu) vůbec došlo. Proto rozhodnutím ze dne 20. 7. 2021 č. j. 27786/21/5300-22441-712084 odvolání stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Hradci Králové žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí rozsudkem ze dne 20. 7. 2022 č. j. 31 Af 29/2021-91 také zamítl. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatelky rozsudkem ze dne 16. 8. 2023 č. j. 1 Afs 212/2022-79 rozsudek krajského soudu i rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil s tím, že stěžovatelka rozsah plnění prokázala a že nárok na odpočet by bylo namístě odmítnout pouze v případě prokázání daňového podvodu a vědomé účasti stěžovatelky na něm. Z toho důvodu vedlejší účastník následně přistoupil k doplnění odvolacího řízení podle § 115 odst. 1 daňového řádu a rozhodnutím ze dne 4. 9. 2024 č. j. 27165/24/5300-22441-712084 odvolání stěžovatelky podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka minimálně vědět mohla a měla o svém zapojení do podvodu na DPH. 3. Krajský soud žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 26. 3. 2025 č. j. 31 Af 13/2024-93 opět zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se krajský soud předně neztotožnil s námitkou stěžovatelky o porušení zákazu retroaktivity vzhledem k aplikaci pozdější judikatury Nejvyššího správního soudu. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11, podle něhož princip tzv. incidentní retrospektivy judikatury nelze ztotožňovat s obecným zákazem retroaktivity. K existenci daňového podvodu krajský soud uvedl, že vedlejší účastník jej prokázal a řádně odůvodnil. Konstatoval mj. narušení neutrality DPH na straně společnosti VIDAL TECHNOLOGY s. r. o., která správci daně neumožnila zahájit daňovou kontrolu, doměřenou daň neuhradila, stala se nekontaktní a po výmazu jednatele z obchodního rejstříku zůstala bez statutárního orgánu. Krajský soud rovněž zjistil narušení neutrality DPH na straně Spencer life Media, které byla doměřena daň ve výši 2 769 021 Kč z důvodu vědomé účasti na podvodu; daň také nebyla uhrazena. Stěžovatelce muselo být podle krajského soudu rovněž zřejmé, že cena reklamních služeb ve výši 1 800 000 Kč + DPH ročně za propagaci malého loga je přemrštěná, zvláště pokud u dodavatele ENC Racing CZ za obdobnou reklamu zaplatila jen 124 000 Kč. Ve smlouvách s dodavatelem Spencer life Media nebyly dostatečně specifikovány parametry reklamy ani sjednány sankce za neposkytnutí služeb. Dodavatel Spencer life Media rovněž vykazoval rizikové znaky (základní kapitál 1 000 Kč, virtuální sídlo, nezveřejňování účetních závěrek, absence internetových stránek a zaměstnanců), stěžovatelka sama mu za plnění platila v hotovosti, ač na přijatých daňových dokladech byl uveden způsob úhrady převodem. Neobvyklé podle krajského soudu rovněž bylo, že stěžovatelka o reklamních službách jednala stále s jednou osobou, která ale nebyla jednatelem žádné z dodavatelských společností, navíc se uvedené společnosti v průběhu let měnily. Krajský soud rovněž poukázal na personální propojenost účastníků řetězce a dospěl k závěru, že stěžovatelka nedodržela dostatečnou míru obezřetnosti. Z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost daňových orgánů varovat plátce daně před jeho možnou účastí na podvodu. 4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl. K námitce retroaktivity Nejvyšší správní soud uvedl, že judikatura nepředstavuje změnu právního stavu, nýbrž výklad a zpřesňování stávající právní úpravy, a řídí se zásadou incidentní retrospektivy. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nárok na odpočet DPH je primárně garantován čl. 167 a násl. Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH a že na základě judikatury SDEU (mj. na základě rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve spojených věcech C-131/13, C-163/13 a C-164/13 Italmoda a další) je správce daně oprávněn odepřít nárok na odpočet i v případě neexistence vnitrostátních předpisů, které by takové odepření výslovně stanovily. K existenci daňového podvodu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně prokázal postavení společnosti VIDAL TECHNOLOGY coby tzv. cross-invoicera (zjednodušeně tedy subjektu, který kombinuje reálná a fiktivní plnění, aby se vyhnul placení DPH a zamaskoval daňový podvod). Nejvyšší správní soud rovněž potvrdil závěr o přemrštěnosti ceny reklamních služeb, jakož i závěr o nedostačené obezřetnosti stěžovatelky. Stěžovatelka v průběhu daňového řízení neprokázala přijetí žádných rozumných opatření, čímž nevyužila možnost vyvinit se z účasti na podvodu. K tvrzenému porušení principu proporcionality Nejvyšší správní soud uvedl, že smyslem nepřiznání nároku na odpočet je ochrana systému DPH, nikoli získání chybějící daně do státního rozpočtu a zopakoval, že povinnost daňových orgánů varovat plátce daně před jeho možnou účastí na podvodu z žádného právního předpisu neplyne. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka uvádí, že rozsudek Nejvyššího správního soudu vykazuje známky překvapivosti, a tedy ve svém důsledku porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky se nejednalo o izolované právní jednání společnosti VIDAL TECHNOLOGY a dalších subjektů, jak tvrdila, ale naopak o organizovanou činnost s cílem podvodného jednání. Tímto závěrem Nejvyšší správní soud překročil referenční rámec přezkumu, který stěžovatelka vymezila svými žalobními body, a porušil tak vázanost správního soudu skutkovým a právním stavem, ze kterého vycházel ve svém rozhodování správní orgán (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Pokud takto Nejvyšší správní soud postupoval, porušil rovněž princip rovnosti zbraní, neboť stěžovatelka nemohla na tuto jeho argumentaci účinně reagovat. 6. Spisový materiál v dané věci nedává jakoukoliv oporu pro závěr o existenci organizované činnosti zaměřené na podvodné jednání. Pokud tedy Nejvyšší správní soud dospěl k tomuto závěru, vytvořil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich učiněnými právními závěry. V dané věci rovněž nemůže být vědomost stěžovatelky o údajném fiktivním plnění ze strany společnosti VIDAL TECHNOLOGY dovozována toliko z toho, že tato společnost byla pro orgány daňové správy nekontaktní - z této skutečnosti rovněž podle stěžovatelky nelze dovozovat existenci narušení neutrality daně z přidané hodnoty a tím méně závěr, že došlo k podvodu. O podvod na dani z přidané hodnoty by se totiž i podle judikatury Nejvyššího správního soudu jednalo až tehdy, pokud by byla zjištěna ztráta na této dani (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020 č. j. 7 Afs 420/2018-37). Chtěl-li by