IV.ÚS 450/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 450/25 ze dne 5. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Jelínka a Dany Jelínkové, zastoupených JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 22 Cdo 314/2024-474, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2023 č. j. 13 Co 285/2022-436 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. srpna 2022 č. j. 14 C 270/2018-381, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, Michala Adama a obchodní společnosti KRAB BRNO, s. r. o., sídlem Hybešova 285/2, Ivančice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelů na zřízení věcného práva pozemkové služebnosti práva cesty bezúplatně a na dobu neurčitou, a to průjezdu všem motorovým vozidlům do konkretizovaného průmyslového areálu přes pozemky ve vlastnictví obou vedlejších účastníků (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit jim náklady řízení (II. výrok). Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelé mají ve společném jmění specifikovaný pozemek, jehož součástí je průmyslový objekt, a svědčí jim právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy přes jeden ze sousedících pozemků, který se nachází vedle veřejné komunikace. Na pozemek stěžovatelů je tak možný přístup na základě věcného břemene, navíc mají stěžovatelé možnost využít i další cestu vedoucí k veřejné komunikaci, a to přes pozemky, které jsou ve vlastnictví obchodní společnosti, jejímž společníkem je stěžovatel. Na základě zjištěného skutkového stavu okresní soud uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť stěžovateli žádaný přístup je sice možná vhodnější pro nákladní automobily, nejde ovšem o přístup jediný, což plyne i z toho, že jiné přístupové cesty stěžovatelé již ke své činnosti využívali, aniž by museli přerušit podnikatelskou činnost nebo propustit zaměstnance. Test proporcionality, tedy porovnání újmy, která by vznikla vedlejším účastníkům, v porovnání s nepohodlím, které může vzniknout stěžovatelům, hovoří jednoznačně ve prospěch vedlejších účastníků, neboť z důvodů pohodlnějšího podnikání stěžovatelů by se snížila hodnota jejich majetku. 3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku okresního soudu, avšak jen z důvodu, aby byl výrok formulačně souladný s právní úpravou nezbytné cesty (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení se zohledněním, že stěžovatelé a vedlejší účastníci nejsou v postavení nerozlučných společníků (II. až V. výrok). Okresní soud podle krajského soudu přesvědčivě popsal, které skutečnosti má za prokázané, i to, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel. Také krajský soud zdůraznil, že již v minulosti stěžovatelé využívali dostupné přístupové cesty k příjezdu nákladního vozidla, a to minimálně přes pozemky ve vlastnictví spřízněné obchodní společnosti, tudíž požadovaný přístup pro využití jejich nemovité věci není nezbytný. Nadto krajský soud poznamenal, že již při nabytí svého pozemku si měli stěžovatelé zajistit přístup ke své nemovité věci, a pokud tak neučinili, zřejmě považovali existující přístupovou cestu za dostatečnou nebo jednali lehkovážně a spoléhali na to, že jim preferovaný přístup bude bez dalšího umožněn. 4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu v dovolání nespecifikovali takovou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, formulované dovolací otázky nemají žádnou zobecňující povahu (judikaturní přesah). Přípustnost dovolání nemůže být založena ani na zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť těmito by se Nejvyšší soud mohl zabývat jen v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Takovou vadu však Nejvyšší soud v jejich věci neshledal. Za dané situace obstál závěr soudů nižších stupňů, že nemovitá věc stěžovatelů je spojena s veřejnou cestou i jiným, než stěžovateli preferovaným způsobem. Proto se Nejvyšší soud nemusel zabývat otázkou eventuální nedbalosti stěžovatelů, které se měli dopustit v souvislosti s nabýváním jimi nyní vlastněného pozemku (tedy - zjednodušeně řečeno - že si nezajistili přístup pro ně vhodnější). Dovolání proti nákladovým výrokům není ze zákona nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé rekapitulují obsah znaleckých posudků, z nichž má vyplývat, proč jiné přístupové cesty, o kterých se napadená rozhodnutí zmiňují, nejsou vhodné. Neobstojí ani východisko obecných soudů, že v minulosti stěžovatelé do areálu vjížděli nákladními auty, aniž by je to výrazně omezovalo v ekonomické aktivitě. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na výpověď ředitele spřízněné obchodní společnosti, který měl uvést, že v době, kdy nemohli používat vjezd z ulice Široká, museli změnit výrobní program. Chtěl-li by okresní soud důsledně aplikovat test proporcionality, musel by se řádně zabývat tím, jak reálně by se povolením stěžovateli žádaného přístupu snížila hodnota věcí náležejících vedlejším účastníkům a jak by se naopak zvýšila hodnota věcí stěžovatelů. Takovéto důkladné srovnání ovšem obecné soudy neprovedly. 6. Podle stěžovatelů rovněž pochybil Nejvyšší soud, neboť se nezabýval jejich tvrzením, že krajský soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 209/2018 a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99. Na dvou místech ústavní stížnosti (str. 5 a 9) tvrdí, že argumentovali přípustností dovolání odchýlením se od této judikatury v otázce .... , avšak další text chybí. 7. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je podle stěžovatelů nelogické a krajský soud nereagoval na to, že stěžovatelům nebylo umožněno v řízení před okresním soudem náležitě procesně reagovat a předložit ke svým tvrzením důkazy, což považují za opomenuté důkazy. Obecné soudy rovněž porušily zásadu volného hodnocení důkazů, neboť pečlivě nepřihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Krajský soud v rozsudku mimo jiné uvedl, že se ztotožňuje s okresním soudem v tom, že se stěžovatelé dopustili hrubě nedbalého jednání, ačkoliv se okresní soud touto otázkou vůbec nezabýval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Napadají-li stěžovatelé I. výrok rozsudku okresního soudu, změněný rozsudkem krajského soudu, není k rozhodování o jeho ústavnosti Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, ne