IV.ÚS 468/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 468/25 ze dne 18. 6. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech stěžovatelů T. K. a A. K., zastoupených Mgr. Erikem Janíkem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 2957/9a, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 5 Tdo 825/2024-6173, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2024 č. j. 4 To 62/2023-6105 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2023 č. j. 50 T 7/2016-6004, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavních stížností a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelé jsou bratři a trestní soudy je odsoudily za spáchání zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu a zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku shledal, že se těchto trestných činů stěžovatelé dopustili tím, že první stěžovatel jako žadatel o dotaci a druhý stěžovatel jako zpracovatel dotačního projektu pro prvního stěžovatele na základě společné předchozí dohody předložili Ministerstvu průmyslu a obchodu žádosti o poskytnutí dotace s nepravdivými údaji v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky ze strukturálních fondů Evropských společenství a ze státního rozpočtu České republiky. 3. První skutek spáchali stěžovatelé tak, že v roce 2012 podali u Ministerstva průmyslu a obchodu žádost o poskytnutí dotace z programu "Rozvoj - Výzva III" na projekt s názvem "Výroba ocelových konstrukcí". Ministerstvo rozhodlo o poskytnutí dotace pro tento účel, a to ve výši maximálně 40 % způsobilých výdajů projektu. Dotaci mělo ministerstvo vyplatit zpětně na základě již uskutečněných výdajů doložených účetními a jinými doklady. Absolutní výše dotace činila 15 440 000 Kč a celá tato částka měla být vyplacena ze strukturálních fondů Evropských společenství (původně též částečně ze státního rozpočtu České republiky). V žádosti o dotaci stěžovatelé uvedli, že se podnik prvního stěžovatele zabývá již od roku 2001 výrobou ocelových konstrukcí. Jde o skladovací haly a ocelové konstrukce zhotovované na zakázku pro zemědělskou výrobu. Výroba ocelových konstrukcí je hlavní oblastí podnikání a společně s výrobou kovodělných výrobků tvoří 85 % podnikatelské činnosti. Také uvedli výčet obchodních společností, které jsou stálými odběrateli jeho výrobků. 4. Tyto skutečnosti však neodpovídaly realitě, první stěžovatel podnikal v zemědělství. Pokud vyráběl ocelové konstrukce, šlo maximálně o ojedinělé drobné zakázky v rámci jeho zájmové činnosti, které navíc nesouvisely s jeho podnikáním a neprocházely účetnictvím. Stěžovatelé také v žádosti uvedli celkovou částku způsobilých investičních výdajů ve výši 38 600 000 Kč, ačkoli věděli, že technologie pořídí za částku nižší. K žádosti doložili nabídky cen, které údajně sjednali, ve skutečnosti ale neměli zájem o dodávky takového rozsahu či vůbec o dodávky samotné. Stěžovatelé tím nadhodnotili částku způsobilých investičních výdajů oproti skutečné ceně nejméně o částku ve výši 6 212 235 Kč, aby tím zkreslili částku nutnou ke spolufinancování projektu. Na základě předložených nepravdivých dokumentů jim ministerstvo poukázalo částku ve výši 7 600 000 Kč ze strukturálních fondů Evropských společenství, k vyplacení zbývající částky 7 840 000 Kč nakonec nedošlo. 5. Druhý skutek spáchali stěžovatelé tak, že roku 2014 podali u ministerstva žádost o poskytnutí dotace ze stejného programu na projekt s názvem "Rozšíření výrobní technologie". Ministerstvo rozhodlo o poskytnutí dotace na rozšíření podnikání s ocelovými konstrukcemi ve výši maximálně 50 % způsobilých výdajů projektu, a to zpětně na základě uskutečněných způsobilých výdajů doložených doklady. Absolutní výše dotace činila 20 000 000 Kč a celá tato částka měla být vyplacena ze strukturálních fondů Evropských společenství (původně též částečně ze státního rozpočtu České republiky). Před vydáním rozhodnutí o poskytnutí dotace požádal první stěžovatel o převedení projektu na nově založenou obchodní společnost Derfflinger, s.r.o. (která se měla stát příjemcem dotace), jejímiž jednateli a společníky byli stěžovatelé. V žádosti uvedli stejné nepravdivé informace jako v žádosti první. K vyplacení částky 20 000 000 Kč nakonec nedošlo. 6. Za tyto skutky krajský soud uložil prvnímu stěžovateli úhrnný podmíněný trest odnětí svobody, trest propadnutí věci, tj. částky ve výši 229 648 Kč, trest propadnutí náhradní hodnoty, tj. 2 002 240,30 Kč a povinnost nahradit poškozené České republice škodu ve výši 7 600 000 Kč. Druhému stěžovateli krajský soud uložil nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody. Rozhodl také o zabrání částky ve výši 4 708 032,37 Kč uložené na účtu zúčastněné osoby. Zároveň zprostil stěžovatele obžaloby pro třetí skutek (taktéž šlo o obvinění z dotačního podvodu). 7. K odvolání stěžovatelů a zúčastněné osoby Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ve výrocích o náhradě škody. V ostatních výrocích nechal vrchní soud rozsudek krajského soudu nezměněn a zamítl odvolání zúčastněné osoby. Prvnímu stěžovateli uložil vrchní soud úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let. Druhému stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let. Prvnímu stěžovateli uložil též povinnost zaplatit České republice na náhradě škody částku 2 891 967,63 Kč a se zbytkem ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovým hodnocením krajského soudu a z větší části i s hodnocením právním. Vrchní soud zmírnil tresty pro stěžovatele z důvodu nepřiměřené délky řízení. Co se týče výroku o náhradě škody, během řízení vyplynulo, že byla prvnímu stěžovateli poukázána částka 7 600 000 Kč, která představuje způsobenou škodu. Z této celkové sumy byla částka 4 708 032,37 Kč převedena na účet zúčastněné osoby (dodavatele technologického zařízení), přičemž jde o nespotřebovanou část poskytnuté dotace, kterou orgány činné v trestním řízení zajistily (částka se tak vrátila do státního rozpočtu). Vrchní soud ji proto odečetl od celkové způsobené škody. Škoda, kterou první stěžovatel musí nahradit, tudíž činí jen 2 891 967,63 Kč. 9. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelé v podstatě jen opakovali námitky, které již uvedli. Nejvyšší soud konstatoval, že se krajský soud velmi pečlivě zabýval otázkou, jaký vliv měly nepravdivé údaje uvedené v žádostech na poskytnutí dotací. Je zjevné, že při hodnocení žádosti o poskytnutí dotace byly údaje o podnikatelské historii žadatele, jeho podílu na trhu a vývoji podnikatelské činnosti (včetně jejího směřování a stabilního portfolia) předmětem hodnocení v rámci bodového systému a měly klíčový vliv na udělení dotace. Z dokazování vyplynulo naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, neboť stěžovatelé společně jednali aktivně a promyšleně. Vrchní soud se též náležitě vypořádal s náhradou škody a s odlišností trestů a s ohledem na nepřiměřenou délku řízení snížil tresty odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. II. Argumentace stěžovatelů 10. Stěžovatelé v ústavních stížnostech staví svou argumentaci na dvou argumentačních liniích. Zaprvé, při výslechu v hlavním líčení první stěžovatel uváděl, že on sám se o dotace nestaral a ve vyřizování žádostí a navazujících úkonech se vůbec neangažoval. S druhým stěžovatelem o tom nevedl žádné konzultace, občas si pouze povídali. Seznam odběratelů a projekty rovněž vypracoval druhý stěžovatel. Stěžovatelé tyto skutečnosti vypověděli shodně. Trestní soudy proto správně dospěly k závěru, že první stěžovatel žádosti o dotace nepsal a neznal jejich obsah. V rozporu s tím ale zároveň vyhodnotily, že byl první stěžovatel o všem podrobně informován, a že oba stěžovatelé shodně uvedli, že do žádostí vpisované informace spolu konzultovali a domlouvali se na nich. Tento závěr je vnitřně rozporný a v extrémním rozporu s obsahem spisu. Trestní soudy svévoln