IV.ÚS 507/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 507/25 ze dne 12. 11. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Blahotové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2025 č. j. 30 Cdo 3462/2024-309, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2024 č. j. 55 Co 410/2021-263 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. září 2021 č. j. 45 C 38/2021-84 rozsahu, kterým byla žaloba zamítnuta, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny, práva na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny, práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, dále byl porušen princip legality podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy a princip vázanosti soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti (včetně doplnění) a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), po vedlejší účastnici zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí vznikla nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 27 C 113/2019, v němž požadovala náhradu nemajetkové újmy způsobené délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 353/2016. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). Shledal, že posuzované řízení trvalo (v době jeho rozhodování) 5 let a 3 měsíce a v jeho průběhu došlo ke dvouletému průtahu před dovolacím soudem, nicméně uzavřel, že ojedinělý průtah lze tolerovat, není-li celková délka řízení nepřiměřená. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2022 č. j. 55 Co 410/2021-110 (v pořadí prvním) potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (II. výrok). Městský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem s doplněním, že v mezidobí vedlejší účastnice vyhověla nároku stěžovatelky co do základu, neboť vedlejší účastnice vzniklou újmu stěžovatelky odškodnila ve formě konstatování porušení práva. Nebyl tedy správný závěr obvodního soudu, že délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřená. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které omezila částkou 100 000 Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2023 č. j. 30 Cdo 1644/2023-146 I. výrok rozsudku městského soudu ze dne 16. 2. 2022, pokud jím byl v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrzen I. výrok rozsudku obvodního soudu a dále v I. a II. výroku v rozsahu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud městskému soudu vytkl, že přesvědčivě neodůvodnil žádné judikaturou dovozené okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující, a že v jeho rozhodnutí absentuje úvaha o tom, zda vůbec a případně v jakém rozsahu lze podávání návrhů a důvodnost podávání opravných prostředků podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci, a tak je ve prospěch stěžovatelky zohlednit při stanovení odpovídající formy, popř. i výše přiměřeného zadostiučinění, nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci působícího naopak ve prospěch vedlejší účastnice. 5. Následně městský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. 11. 2023 č. j. 55 Co 410/2021-201 rozsudek obvodního soudu ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). 6. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2024 č. j. 30 Cdo 550/2024-238 také druhý rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uložil městskému soudu znovu posoudit délku posuzovaného řízení v závislosti na tom i adekvátní formu, případně i výši zadostiučinění. Uvedl, že nevyjdou-li najevo nové skutkové okolnosti, bude namístě přiznat stěžovatelce zadostiučinění v penězích, neboť dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, lze uvažovat o nahrazení odškodnění v penězích pouhým konstatování porušení daného práva pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná. 7. Poté městský soud napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 76 875 Kč s příslušenstvím, co do částky 23 125 Kč s příslušenstvím tento výrok potvrdil (I. výrok), žalobu ohledně částky 100 000 Kč zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (III. výrok). Připomenul, že předmětem řízení v době jeho posledního rozhodování byla (s ohledem na rozsah dříve podaného dovolání) částka 100 000 Kč s příslušenstvím a v průběhu odvolacího řízení stěžovatelka ještě rozšířila požadavek na poskytnutí zadostiučinění v důsledku délky nynějšího kompenzačního řízení o dalších 100 000 Kč s příslušenstvím. 8. Rozsudek městského soudu ve II. výroku, jímž byla (rozšířená) žaloba ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a v I. výroku, pokud jím byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně částky 23 125 Kč s příslušenstvím, napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, přičemž v odůvodnění konstatoval, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu [stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko"). Nejvyšší soud nepřitakal ani dalším námitkám stěžovatelky týkajícím se instančnosti řízení, porušení principu proporcionality a valorizace základní částky odškodnění. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích nezohledňuje judikaturu k odškodňování za nemajetkovou újmu, a tvrdí, že je penalizována snížením základní částky o 10 % za počet instancí, a to bez souvislosti s příčinou instančnosti řízení, byť nebylo v její moci tuto okolnost ovlivnit. Takové rozhodnutí považuje za extrémně nespravedlivé, neboť pochybení byla na straně soudců prvního stupně a druhého stupně, jejichž rozhodnutí byla rušena a věc vrácena k novému projednání. 10. Stěžovatelka uvádí, že současné rozpětí odškodnění ve výši 15 000 až 20 000 Kč za každý rok je projevem extrémního formalismu naprosto popírající vývoj společnosti a nemůže být podle stěžovatelky zafixováno navždy. Pro valorizaci těchto částek přitom hovoří uplynutí dlouhého časového úseku od vyslovení sjednocovacích názorů obsažených ve stanovisku na výši základní částky odškodnění v kontextu vývoje společnosti a při zohlednění zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace). Zdůvodnění, které Nejvyšší soud používá opakovaně, je tautologické, nevypořádává se s podstatou problému a námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka se pozastavuje nad tím, že na některé osoby (např. zaměstnance státu nebo důchodce) se valorizace vztahuje, na jiné osoby (poškozené jednáním státu) nikoliv. V rozdílném zacházení mezi těmito osobami spatřuje porušení zákazu diskriminace. Fixace základní částky odškodnění na úrovni roku 2010 je v rozporu s vývojem společnosti a ekonomiky. 11. Dále poukazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž je především napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu. Finanční rozpětí 15 000 až 20 000 Kč vyjádřené ve stanovisku nemůže být podle stěžovatelky zafixováno navždy. 12. Nejvyšš