IV.ÚS 555/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 555/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GAIMAN HOLDINGS LIMITED, sídlem Stasinou & Boumpoulinas 3, Nikósie, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 176 ICm 2789/2017, 29 ICdo 111/2024-336 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023 č. j. 176 ICm 2789/2017, 102 VSPH 564/2023-276 (MSPH 76 INS 2762/2011), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TEMPERATIOR s. r. o., sídlem Kociánova 453/11, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se v insolvenční věci dlužnice OLEO CHEMICAL, a.s. vedené u Městského soudu v Praze žalobou proti dlužnici a jejímu insolvenčnímu správci domáhala určení pravosti a výše pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení (během řízení městský soud rozhodl, že se v řízení bude namísto s dlužnicí pokračovat s vedlejší účastnicí). Městský soud určil, že dílčí pohledávka č. 1 přihlášená přihláškou č. P7 je po právu ve výši 133 938 644,53 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby městský soud určil, že je po právu dílčí pohledávka č. 1 ve výši 182 514 088,46 Kč, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 229 600,41 Kč a dílčí pohledávka č. 3 ve výši 320 335,67 Kč přihlášené přihláškou č. P7 (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Obchodní společnost SAVAK, a.s. platně postoupila uvedené pohledávky na stěžovatelku a ta je tak aktivně legitimována k podání žaloby. V dílčí pohledávce č. 1 stěžovatelka přihlásila 17 pohledávek, z nichž 4 se odvíjí od rámcové kupní smlouvy a 13 od rámcové zpracovatelské smlouvy. Z rámcové zpracovatelské smlouvy povinnost plnit ale nevyplývá a stěžovatelka ve smyslu § 198 odst. 2 insolvenčního zákona nepřípustně pohledávky nově vymezuje jako vyvěrající z modifikované verze tollingu. Po právu jsou však první 4 pohledávky vyplývající z rámcové kupní smlouvy. Po právu nejsou dílčí pohledávky č. 2 (smlouvy o půjčce jsou neplatné jako celek a nelze na jejich podkladě uplatňovat příslušenství) a č. 3 (nový přezkum této dílčí pohledávky je vyloučen). 2. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil výroky II a III rozsudku městského soudu a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Vrchní soud během odvolacího řízení poučil stěžovatelku podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností a doplnila k nim důkazy, a to tvrzení ohledně dílčí pohledávky č. 1, respektive 13 pohledávek z rámcové zpracovatelské smlouvy. Stěžovatelka však této výzvě řádně nevyhověla a neunesla proto ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Ohledně dílčích pohledávek č. 2 a 3 stěžovatelka neuplatnila žádný konkrétní odvolací důvod, přičemž posouzení městského soudu je správné. 3. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Rozsudek vrchního soudu nespočívá na závěru, že stěžovatelka v žalobě uplatnila jako důvod vzniku 13 pohledávek z rámcové zpracovatelské smlouvy jiné skutečnosti než v přihlášce pohledávky, ale na tom, že stěžovatelka nesplnila ani po poučení břemeno tvrzení a důkazní, protože z předložených listin nevyplývá závazek původního dlužníka zaplatit kupní cenu za dodané zboží. Stěžovatelka přitom v dovolání nijak nezpochybňuje závěr vrchního soudu o neunesení břemene tvrzení a důkazního. Rozsudek vrchního soudu taktéž není ani nepřezkoumatelný. 4. Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti argumentuje, že rozsudek vrchního soudu je překvapivý. Městský soud založil zamítnutí příslušné části žaloby vztahující se k dílčí pohledávce č. 1 na tom, že stěžovatelka v průběhu řízení změnila důvod vzniku své přihlášené pohledávky (což je v rozporu s § 198 odst. 2 insolvenčního zákona), načež vrchní soud potvrdil rozhodnutí městského soudu z právního důvodu jiného, tj. že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení. Stěžovatelka s hodnocením městského soudu nesouhlasí, bylo však alespoň logicky odůvodněné. Ke změně důvodu vzniku pohledávky nedošlo, neboť stěžovatelka tvrdila jen to, že objednávky vznikly v souvislosti s rámcovou smlouvou, což tvrdila už v přihlášce. Vrchní soud se touto otázkou vůbec nezabýval, nepoučil stěžovatelku podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu a překvapivě došel k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení. Namísto posouzení, zda doplnění žalobních tvrzení představuje změnu důvodu vzniku pohledávky, zopakoval, že platební povinnost dlužnice z předložených písemných důkazů nevyplývá. Vadami trpí i usnesení Nejvyššího soudu, jelikož je nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že napadené rozhodnutí vrchního soudu nespočívá na výkladu § 198 odst. 2 insolvenčního zákona, ale na závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního. Nejvyšší soud redukoval obsah dovolání na hodnocení této otázky, pominul, že stěžovatelka zpochybnila změnu právního základu, v důsledku čehož vrchní soud rozhodl překvapivě. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci však v posuzované věci nejde. 7. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že městský soud založil zamítnutí její žaloby ohledně dílčí pohledávky č. 1 (respektive 13 pohledávek odvíjejících se od rámcové zpracovatelské smlouvy) bez dalšího na tom, že stěžovatelka překročila limity stanovené § 198 odst. 2 insolvenčního zákona. Městský soud svůj rozsudek totiž založil na tezi, že nárok na zaplacení ceny zboží vyúčtované fakturami uvedenými v přihlášce dílčí pohledávky č. 1 pod dotčenými pořadovými čísly z rámcové zpracovatelské smlouvy (respektive z objednávek/dílčích zpracovatelských smluv) nevyplývá, načež uzavřel, že tyto pohledávky proto nemohou být po právu. Co se týče § 198 odst. 2 insolvenčního zákona, městský soud vysvětlil, že nemůže přihlédnout k novým tvrzením stěžovatelky, že pohledávky vyplývají z modifikovaného tollingu (srov. bod 41 rozsudku městského soudu). 8. Na toto právní hodnocení poté z větší části navázal v odvolacím řízení vrchní soud. Byť není v tomto ohledu jeho odůvodnění nejjasnější, jsou z něj i tak patrné jeho nosné úvahy. Vrchní soud vyzval stěžovatelku, aby unesla břemeno tvrzení a důkazní k tomu, že dotčené pohledávky vyplývají z rámcové zpracovatelské smlouvy. Stěžovatelka poté rozvedla své argumenty ohledně modifikovaného tollingu, načež vrchní soud došel k závěru, že břemeno tvrzení stěžovatelka ani tak neunesla, neboť z jejích tvrzení a označených důkazů (výslechy svědků, které navrhla i v řízení před městským soudem) nelze zjistit pravost pohledávek (srov. body 12, 13 a 17 rozsudku vrchního soudu). Na tom nemůže být nic překvapivého, neboť na skutečnosti, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani důkazní, založil předtím svůj rozsudek i městský soud. O nový právní názor proto stricto sensu nešlo, nebylo tudíž třeba postupovat podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí šlo předvídat na základě zjištěného skutkového stavu, postupu odvolacího soudu a přednesených tvrzení účastníků řízení, není na něm proto nic neústavního (srov. nález ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1761/25, body 26 až 30). 9. Neústavními vadami proto netrpí ani usnesení Nejvyššího soudu. S Nejvyšším soudem lze souhlasit v tom, že rozsudek vrchního soudu nespočívá na výkladu § 198 odst. 2 insolvenčního zákona (což v dovolací argumentaci tvrdila stěžovatelka), ale na závěru o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního (srov. body 11 až 15 usnesení Nejvyššího soudu). 10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu