IV.ÚS 579/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 579/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Kasana, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025 č. j. 23 Cdo 3037/2025-724, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2025 č. j. 13 Co 4/2025-684 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. srpna 2024 č. j. 8 C 277/2021-630, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Sáry Bown Kasanové a Iana Douglase Bowna, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele na určení vlastnického práva ke specifikovanému (nemovitému) majetku. Stěžovatel se žalobou domáhal určení vlastnického práva k majetku, který darovací smlouvou převedl na vedlejší účastnici (svou dceru). Tvrdil, že skutečným důvodem převodu měla být dočasná ochrana majetku před hrozící exekucí v důsledku jeho ručení za závazky společnosti DOMESTAV s. r. o. (kde byl společníkem a jednatelem), přičemž po odpadnutí tohoto důvodu v roce 2018 vedlejší účastnice odmítla majetek vrátit. Naopak částečně majetek převedla na svého manžela (vedlejšího účastníka) a stali se z nich tak jeho spoluvlastníci. Okresní soud ovšem dospěl k závěru, že darovací smlouva byla uzavřena platně podle § 628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, v zákonem požadované písemné formě. Stěžovatel neprokázal tvrzení, že součástí darovací smlouvy byl závazek vedlejší účastnice majetek vrátit - ani výslechy svědků tento závěr nepodpořily. Jednání vedlejší účastnice rovněž podle okresního soudu nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů předvídané v § 630 občanského zákoníku, a stěžovateli proto nevzniklo právo na vrácení daru. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud v plném rozsahu odkázal na skutková zjištění okresního soudu s tím, že odůvodnění jeho rozsudku je srozumitelné, logické a pečlivé. K námitce stěžovatele ohledně simulace právního jednání krajský soud zdůraznil, že z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že vůlí obou stran bylo darovací smlouvou bezúplatně a trvale převést vlastnické právo k vymezenému majetku. Pohnutka stěžovatele - ochrana majetku před případnou exekucí - je právně bezvýznamná, neboť o ní vedlejší účastnice nevěděla, a nemůže mít proto vliv na platnost právního jednání. Krajský soud dále poukázal na to, že odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2737/2017 na posuzovanou věc nedopadá, neboť v řízení bylo prokázáno, že pravou vůlí obou stran bylo darovací smlouvou převést vlastnické právo, a nelze proto uzavřít, že by uzavřením smlouvy bylo disimulováno jiné právní jednání. Krajský soud dále odkázal na zásadu, podle níž se nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti, a konstatoval, že stěžovatel zvolil svobodně a vědomě způsob řešení své tehdejší situace a musí nést jeho důsledky. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při hodnocení otázky, zda darovací smlouva představuje jednání "na oko". Nejvyšší soud však konstatoval, že námitka zpochybňující závěr o obsahu právního jednání přípustnost dovolání nezakládá, neboť výsledek výkladu právního jednání není otázkou hmotného práva přezkoumatelnou v dovolacím řízení. Odvolací soud by se mohl od judikatury odchýlit toliko v postupu výkladu, nikoli v jeho výsledku. Rovněž námitky směřující proti hodnocení svědeckých výpovědí a proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů přípustnost dovolání nezakládají, neboť samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení nelze způsobilým dovolacím důvodem úspěšně napadnout, pokud takové hodnocení není v rozporu s pravidly logického myšlení nebo obecnou zkušeností, což v dané věci Nejvyšší soud neshledal. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že soudy nesprávně posoudily otázku simulace právního jednání, neboť řádně nezkoumaly, zda skutečná vůle stran darovací smlouvy směřovala k trvalému bezúplatnému převodu majetku. Nezohlednily objektivní okolnosti svědčící o jeho dočasnosti, zejména udělené plné moci ve prospěch stěžovatele k jeho správě, zřízení věcných břemen doživotního užívání ve prospěch stěžovatele, jakož i kontext okolností, za nichž byla smlouva uzavřena v době hrozící exekuce. Stěžovatel dále namítá, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi svědků, kteří podle jeho přesvědčení závazek vedlejší účastnice k vrácení majetku spolehlivě prokázali. Podle stěžovatele pochybil také Nejvyšší soud, pokud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, aniž se věcně zabýval tvrzenou odchylkou od ustálené judikatury. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti z velké části jen opakuje námitky, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. V daném kontextu pak stěžovatel dostatečně nereflektuje jejich závěr, že ve skutečnosti v řízení nebylo vůbec prokázáno, že by vedlejší účastnice měla a mohla vědět o tom, že darování ze strany stěžovatele je toliko předstíraným jednáním s tím, že jeho účelem je ochránit majetek před případnými závazky stěžovatele samotného, a jak tato eventuální hrozba odpadne, bude si ho stěžovatel nárokovat zpět. K okolnostem podpisu smlouvy je třeba odkázat především na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, které se právě okolnostmi podpisu darovací smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí detailně zabývá. V napadených rozhodnutích je podrobně popsáno, jak se vyvíjela správa uvedeného majetku, kterou měl být na základě plných mocí pověřen právě opět stěžovatel. Rozsah těchto jeho práv plynoucích z plných mocí vztahujících se ke správě majetku, jakož i existence věcných břemen v jeho prospěch, se v průběhu času proměňovala v závislosti na jeho uvážení. Závěr, že pokud sám stěžovatel při nakládání s darovaným majetkem nebyl konzistentní, nelze z jeho postupů v průběhu času dovozovat, že vedlejší účastnice měla o jeho mentální výhradě vědět, není v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. 8. Stejně tak není v extrémním rozporu s provedenými důkazy závěr soudů, že vědomost vedlejší účastnice o uvedené výhradě nevyplývá ani z výslechů svědků v soudním řízení. Svědci se vyjadřovali v podstatě jen k tomu, jak jim samotným stěžovatel své rozhodnutí o převodu majetku na vedlejší účastnici zdůvodňoval. Z toho ovšem ještě nelze dovozovat, že stejným způsobem své rozhodnutí vysvětloval právě i vedlejší účastnici. Na rozdíl od stěžovatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. 24 ICdo 24/2020 soudy v nyní posuzovaném případě neměly postaveno najisto, že by uzavření darovací smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí bylo pro obě strany darovací smlouvy zřetelným, toliko simulovaným, právním jednáním. Smlouva tudíž nemohla být pro absenci skutečné vůle hodnocena jako neplatná. Naopak obecné soudy v daném případě aplikovaly rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, když uzavřely, že v nyní posuzované věci nejde o simulované právní jednání (neplatnou smlouvu), ale jen o mentální rezervaci stěžovatele, který darovací smlouvu uzavíral s mentální výhradou, že si ve skutečnosti darování (převod majetku na svoji dceru) nepřeje, resp. že si ho přeje jen po dobu, dokud bude jeho majetek ohrožen jeho vla