IV.ÚS 779/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 779/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Pácla, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, sídlem U Javorky 976, Česká Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 22 Cdo 3271/2025-660 a výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2025 č. j. 22 Co 187/2025-631, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Marie Sauerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení výroku I v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel argumentačně napadá rovněž v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání. 3. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl rozsudkem ze dne 8. 4. 2025 č. j. 6 C 11/2017-577, o zrušení spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice k soudem specifikovanému majetku. Okresní soud nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice a uložil jí povinnost zaplatit stěžovateli vypořádací podíl ve výši 2 491 854,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl též o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III). 4. Krajský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve všech jeho výrocích potvrdil. Upřesnil jen znění výroku I rozsudku okresního soudu (výrok I) v části týkající se vymezení nemovitostí a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud dospěl k závěru, že rozdělení společných nemovitostí není dobře možné ve smyslu § 1147 občanského zákoníku, a to ani jejich rozdělením na jednotky. Při úvaze o přikázání věci vycházel z kritérií vymezených ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, mj. z hlediska účelného využití věci, velikosti spoluvlastnických podílů a schopnosti účastníků zaplatit vypořádací podíl. Uvedl, že tato kritéria vyznívají ve vztahu k oběma účastníkům rovnocenně. Rozhodujícím hlediskem se tak stala otázka zajištění bydlení spoluvlastníků po zrušení spoluvlastnictví. Krajský soud zdůraznil, že vedlejší účastnice nemá žádnou jinou možnost bydlení než ve vypořádávaných nemovitostech, zatímco stěžovatel disponuje jinou nemovitostí, kterou může po dokončení rekonstrukce užívat k bydlení. Krajský soud dále uvedl, že z provedeného dokazování nelze jednoznačně uzavřít, že by se stěžovatel na rekonstrukci prováděné v roce 1981 či na investicích do majetku podílel více než vedlejší účastnice. Po faktickém rozdělení nemovitostí mezi účastníky každý z nich investoval do té části, kterou užíval. 5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné a návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu zamítl. Úvahu krajského soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice nepovažoval za zjevně nepřiměřenou. Poukázal na to, že řada kritérií definovaných ustálenou rozhodovací praxí vyznívá ve vztahu k oběma účastníkům rovnocenně. Za nejvýznamnější kritérium je nutné považovat otázku zajištění bydlení, přičemž stěžovatel (na rozdíl od vedlejší účastnice) vlastní nemovitost, kterou může po rekonstrukci užívat k bydlení. K námitce, že krajský soud vyšel z jiných skutkových zjištění než okresní soud, aniž zopakoval dokazování, Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako okresní soud, avšak některá z nich nepovažoval za stěžejní pro rozhodnutí o způsobu vypořádání. Námitku stěžovatele ohledně nemovitosti syna vedlejší účastnice Nejvyšší soud odmítl s poukazem na to, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především upozorňuje, že v předchozích fázích řízení obecné soudy rozhodovaly tak, že uvedený majetek přikázaly do jeho výlučného vlastnictví a zohlednily, že stěžovatel zajišťoval údržbu uvedeného majetku ve větším rozsahu než vedlejší účastnice. V další fázi řízení, z níž vzešla nyní napadená rozhodnutí, ovšem obecné soudy dospěly k závěru opačnému, aniž by opakovaly k tomu potřebné důkazy. Stěžovatel měl legitimní očekávání, že soudy okolnost, že se o uvedený majetek staral ve větším rozsahu, posoudí stejně jako v předchozích fázích řízení. Pokud se od tohoto svého předchozího závěru chtěly odchýlit, měly s tím stěžovatele seznámit, aby mohl předložit další důkazy. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem, že má na rozdíl od vedlejší účastnice k dispozici jiný nemovitý majetek, který je vhodný pro bydlení. Obecnými soudy zmiňovaný nemovitý majetek je totiž ve stadiu rekonstrukce, na kterou stěžovatel již nemá sílu, a který k bydlení aktuálně vhodný není. Nejvyšší soud ostatně měl stěžovatelem podané dovolání využít k tomu, aby vysvětlil pojem jiného vhodného bydlení při zrušení a vypořádávání spoluvlastnictví. Jiný objekt vhodný k bydlení totiž musí být podle stěžovatele vykládán tak, že takový eventuální majetek musí být k bydlení skutečně způsobilý již v době rozhodování soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal. 8. Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s tvrzením stěžovatele, že se soudy nepřípustně odklonily od předchozích rozhodnutí vydaných v téže věci, aniž by zopakovaly dokazování, čímž mělo být zasaženo do jeho legitimního očekávání. K tomu je třeba uvést, že posun v právním hodnocení nastal již v souvislosti s kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020 č. j. 22 Cdo 2331/2019-236. Nejvyšší soud soudům nižších stupňů vytkl zejména nedostatečné posouzení možnosti reálného rozdělení věci. Soudy se také měly vypořádat s tvrzením vedlejší účastnice, že stěžovatelova další nemovitost je vhodná k bydlení a stěžovatel je oprávněn ji užívat. Nejvyšší soud uvedl, že zjistí-li soudy nižších stupňů, že stěžovatel takovou nemovitostí disponuje, budou tuto skutečnost posuzovat jako jedno z kritérií svědčících pro přikázání vypořádávaného majetku do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice. V návaznosti na to krajský soud ve svém předchozím usnesení ze dne 5. 3. 2024 č. j. 22 Co 323/2023-465 uzavřel, že reálné rozdělení nemovitostí není možné z důvodu ztráty jejich funkčnosti. Okresní soud na základě doplněného místního šetření zjistil, že stěžovatel skutečně disponuje dalším majetkem, který slouží k bydlení a který rekonstruuje. Na základě těchto závěrů soudy přistoupily ke zrušení spoluvlastnictví a k samotnému vypořádání. 9. Není tedy pravda, že by krajský soud v nyní napadeném rozsudku č. j. 22 Co 187/2025-631, jímž potvrdil přikázání nemovitostí do vlastnictví vedlejší účastnice, vycházel z jiných skutkových zjištění, zcela odlišných od těch, které byly učiněny v předchozích fázích řízení. V návaznosti na doplněné dokazování a v kontextu závazných právních závěrů Nejvyššího soudu se změnil význam jednotlivých kritérií, na základě nichž došlo k rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel navíc v této souvislosti netvrdí, že by v předchozích fázích řízení nebyly právní závěry obecných soudů podloženy řádně provedeným dokazováním, k němuž by se nemohl vyjádřit. Podstatná tak již pro soudy nebyla péče stěžovatele o příjezdovou komunikaci nebo o zahradu, jak ji stěžovatel zdůrazňuje i v ústavní stížnosti. 10. Neobstojí ani námitka stěžova