IV.ÚS 780/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 780/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. P., zastoupené Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem Nádražní 896/30, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2026 č. j. 101 Co 388/2025-471, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. K. a nezletilých E. K. a J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 9. 2025 č. j. 0 P 95/2025-298, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2025 č. j. 0 P 95/2025-300, uložil otci povinnost s účinností ode dne 1. 9. 2025 platit na výživu nezletilé dcery částku 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částku 5 000 Kč měsíčně. Okresní soud současně rozhodl o dlužném výživném ve výši 1 000 Kč, resp. 2 000 Kč. Tímto rozhodnutím okresní soud změnil svůj předchozí rozsudek ze dne 9. 4. 2025 č. j. 0 P 29202/2024-126 (výrok I). 3. K odvolání vedlejšího účastníka (otce) ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na zvýšení výživného se zamítá (výrok I). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka s tímto rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, neboť má za to, že je zatíženo svévolí, nedostatečným odůvodněním a opomenutím rozhodných skutečností. Krajskému soudu vytýká, že věc posoudil po skutkové i právní stránce odlišně od okresního soudu, aniž by účastníky řízení s tímto odlišným právním názorem včas a řádně seznámil. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nevysvětlil, z jakých konkrétních úvah vycházel při stanovení výše výživného, resp. při zamítnutí stěžovatelčina návrhu. Uvádí, že soud pominul významnou skutečnost, a to vlastnictví nemovitosti, která je vedlejšímu účastníkovi způsobilá generovat pravidelný příjem formou nájemného. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 6. Ústavní soud připomíná, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Řečeno stručně, není úkolem Ústavního soudu, aby na základě vlastního úsudku určoval např. konkrétní podobu režimu styku dítěte s rodičem, nebo - což je ve stěžovatelčině věci podstatné - aby stanovil konkrétní částku výživného. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak nezbytné skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádru řešené věci. Vztáhne-li pak soud své právní závěry ke skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné jeho postup hodnotit jako protiústavní. 7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky nezasahuje. Toto rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení a jsou v něm vyloženy skutkové i právní závěry, jež Ústavní soud neshledal svévolnými či excesivními. Pro Ústavní soud je podstatné, že krajský soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč se odchýlil od závěrů okresního soudu, a proto nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí. Judikatura Ústavního soudu sice skutečně považuje vydání tzv. překvapivého rozhodnutí za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3317/15), v nyní posuzované věci nicméně k takovému pochybení ze strany krajského soudu nedošlo. O tzv. překvapivé rozhodnutí se totiž ve smyslu citované judikatury jedná tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována, a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, v nichž soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec "nebyla ve hře". 8. Uvedené ovšem nelze bez dalšího vztahovat na situaci, v níž odvolací soud na základě stejného právního podkladu a shodných skutkových zjištění dospěje k částečně odlišnému právnímu závěru, než soud nalézací, jako tomu bylo v tomto případě. Tuto možnost ostatně předvídají i procesní předpisy [srov. § 220 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád]. Ústavní soud ústavní deficit překvapivosti soudního rozhodování v nyní posuzované věci neshledal rovněž s ohledem k procesním stanoviskům otce, v nichž navrhoval zamítnutí stěžovatelčina návrhu (srov. odvolání - bod 4 rozsudku krajského soudu; stěžovatelka měla možnost se k tomuto odvolání vyjádřit - srov. tamtéž, bod 5). V této souvislosti lze též uvést, že procesní předpisy soudu neukládají, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak hodlá rozhodnout, a aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval (srov. shodně usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3086/19, bod 17). 9. Z odůvodnění krajského soudu lze určit, jakými úvahami se tento soud ve svém rozhodování řídil. Krajský soud zejména neshledal, že by se od pravomocné úpravy poměrů z dubna 2025 podstatně změnily otcovy výdělečné nebo majetkové poměry, vzal přitom v potaz rovněž skutečnost, že otec vlastní další bytovou jednotku. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatelky, že tuto okolnost pominul. Krajský soud nicméně neměl za prokázané, že by se v rozhodném období oproti stavu v době uzavření rodičovské dohody jednalo o takovou změnu disponibilních příjmů či majetkových výnosů, která by odůvodňovala zásah do nedávno dohodnuté a soudem schválené výše výživného (tamtéž, bod 40). Soud zohlednil, že otec tuto bytovou jednotku rekonstruuje (tamtéž, bod 2). Krajský soud v neposlední řadě přihlédl k poměrům nezletilých. Vysvětlil, že ani u nich nedošlo ke změně, která by odůvodnila zvýšení výživného (tamtéž, bod 42). 10. Ústavní soud v napadeném rozhodnutích neshledal ústavněprávní deficit, resp. nepovažuje jej za excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu. 11. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud neporušil základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu