IV.ÚS 850/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 850/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o návrhu stěžovatele D. S., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného PhDr. Mgr. Janem Ptáčníkem, advokátem, sídlem Sokolovská 668/136d, Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 74 T 11/2024 ze dne 28. ledna 2026, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel je trestně stíhaný pro spáchání zvlášť závazného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině a zvlášť závažného zločinu podvodu spáchaného formou spolupachatelství, kterých se měl zjednodušeně řečeno dopustit tím, že společně s dalšími obžalovanými měl pod falešnými jmény z "call center" nacházejících se v Dněpru na Ukrajině opakovaně telefonicky kontaktovat poškozené a nabádat je k vybrání finančních prostředků z jejich bankovních účtů a vložení na jiné bankovní účty, čímž měli způsobit škodu velkého rozsahu. Konkrétně stěžovatel se měl podílet na způsobení škody ve výši 190 558 782 Kč a pokusit se způsobit další škodu ve výši 58 077 042 Kč. 2. Městský soud v Praze ("městský soud") usnesením ze dne 28. 1. 2026 rozhodl, že se řízení proti pěti obžalovaným - včetně stěžovatele - pro skutky vymezené v obžalobě Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 9. 2024 (sp. zn. 1 KZV 196/2023) pod body 1, 2, 3, 5, 12, 15, 17, 20 až 33, 45 až 218, 230 až 246, 254 a 261 až 685 a kvalifikované obžalobou jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu [podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku] spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny [podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku] vylučuje ze společného řízení k samostatnému projednání a bude dále projednáváno v řízení vedeném pod sp. zn. 74 T 1/2026. Městský soud v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl: "[...] souběh zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině [podle § 361 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku] a tzv. realizačního trestného činu je třeba posoudit jako souběh vícečinný, kdy jedním skutkem je (v posuzované věci obžalobou tvrzená) účast na činnosti organizované zločinecké skupiny, druhým skutkem pak je samotný realizační trestný čin podvodu, který v posuzovaném případě má být současně tzv. pokračujícím trestným činem spáchaným více dílčími útoky (§ 116 trestního zákoníku) vymezenými pod body 1 až 803 skutkové věty obžaloby. [...] Podle § 23 odst. 1 trestního řádu k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení. V posuzované věci dosud nebylo provedeno dokazování k cca šesti stům dílčím útokům obžalobou tvrzeného podvodu [...] Za situace, kdy ve vztahu ke skutku, který má dle obžaloby naplňovat znaky trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině [...], jakož i ve vztahu k některým dílčím útokům (možného) trestného činu podvodu [...], již bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu), což se, předběžně posuzováno, týká dílčích útoků vymezených pod body 4, 6 až 11, 13 a 14, 16, 18 a 19, 34 až 44, 219 až 229, 247 až 253, 255 až 260 a 686 až 803, tak soud z důvodu urychlení řízení postupem podle § 23 odst. 1 tr. řádu řízení proti obžalovaným [...] pro skutky (§ 12 odst. 13 tr. řádu) vymezené v obžalobě [...], ve vztahu ke kterým dosud nebylo provedeno úplné dokazování, vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání[...]". 3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného usnesení. Tvrdí, že městský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadené usnesení bylo podle něj vydáno výlučně k účelovému obejití maximální délky vazby podle § 72a odst. 1 trestního řádu. Vyhlášením odsuzujícího rozsudku ve zbylé části totiž dojde k přerušení běhu času započítávaného do maximální doby vazby (ve smyslu § 72b trestního řádu). Ačkoli v případě stěžovatele tříletá lhůta vazby formálně uplyne až 4. 10. 2026, při vzetí v úvahu i období extradiční vazby stěžovatele na Ukrajině, která započala dne 12. 4. 2023, je stěžovatel omezen na osobní svobodě nepřetržitě již téměř tři roky. Ze strany stěžovatele nedochází k žádným procesním obstrukcím, avšak ze strany soudu bylo provedeno dokazování pouze k relativně malé části dílčích útoků. Městský soud v napadeném usnesení sám přiznává, že by nestihl provést dokazování o celém skutku dříve než za několik měsíců. To ovšem samo o sobě neodůvodňuje štěpení trestního řízení. O urychlení řízení ve smyslu § 23 trestního řádu přitom zjevně nejde. Městský soud svůj postup odůvodňuje pouze tím, že je dokazování rozsáhlé a z důvodů na jeho straně (rozvrh práce, možnost využití jednacích síní, jiný nápad atd.) by trvalo moc dlouho, což ale vyloučení řízení nevyřeší: vyloučení neznamená, že by se dokazování dále neprovádělo. Naopak, rozdělením se celkový průběh řízení zkomplikuje a prodlouží. Pokud by byly interní administrativní důvody a teoretické úvahy k mnohosti skutků ve vztahu k evidentně jednomu a témuž jednání na straně soudu vyhodnoceny jako způsobilý důvod pro vyloučení, ad absurdum by stěžovatel mohl být vazebně stíhán po téměř neomezenou dobu. 4. Jádrem stěžovatelových námitek je tvrzená procesní vada spočívající ve vyloučení části obžalobou vymezených skutků ze společného řízení postupem podle § 23 odst. 1 trestního řádu. Trestní řízení vedené proti stěžovateli se v době vydání napadeného usnesení nacházelo ve fázi řízení před soudem prvního stupně před meritorním rozhodnutím. 5. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno na zásadě subsidiarity ústavních stížností. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv. Ústavní úkol chránit základní práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci (čl. 4 Ústavy). Ústavní stížnost proto představuje prostředek ultima ratio [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.), body 23-25, a tam citovanou judikatura]. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v tomto smyslu ostatně výslovně stanoví, že ústavní stížnost není přípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. 6. Ústavní soud v minulosti opakovaně dovodil, že ústavní stížnost směřující proti dílčímu a procesnímu rozhodnutí o vyloučení části řízení o několika skutcích k samostatnému projednání ve smyslu § 23 odst. 1 trestního řádu je zásadně nepřípustná [usnesení sp. zn. II. ÚS 68/25 ze dne 3. 2. 2025; usnesení sp. zn. II. ÚS 3238/24 ze dne 13. 12. 2024; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1101/22 ze dne 31. 5. 2022, bod 17; usnesení sp. zn. II. ÚS 3327/20 ze dne 30. 12. 2020; usnesení sp. zn. II. ÚS 1508/20 ze dne 9. 6. 2020; k odlišnému hodnocení otázky přípustnosti srov. kupříkladu usnesení sp. zn. II. ÚS 792/15 ze dne 31. 3. 2015, ve kterém Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti (kvazi)meritorně, jež ovšem nezavazuje k předložení otázky ke sjednocujícímu stanovisku podle § 23 zákona o Ústavním soudu]. 7. Procesní postup podle § 23 odst. 1 trestního řádu je neoddělitelnou částí celého trestního řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek, a to včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí. Případné protiústavní vady tohoto procesního a dílčího rozhodnutí lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, včetně využití opravných prostředků proti výslednému meritornímu rozhodnutí. Ty přitom stěžovatel má a bude mít k dispozici [v tomto ohledu se věc liší od nález sp. zn. I. ÚS 1238/08 ze dne 14. 7. 2008 (N 131/50 SbNU 149), týkajícího se vyloučení věcí k samostatnému projednání ve správním soudnictví, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že neměl k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl tvrzené protiústavnosti bránit]. 8. Posouzením ústavnosti procesního postupu městského soudu v nynější fázi řízení by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci trestních soudů, jimž primárně přísluší hodnocení vhodnosti zvoleného procesního postupu z hlediska efektivity řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému postupu soudu je proto za daných okolností předčasná. 9. Ústavní soud sice podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost neodmítne, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1 tohoto zákona, pokud stížnost mj. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel by ale měl v ústavní stížnosti řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury Ústavního soudu tento přesah vlastních zájmů vyložit (též bod 33 stanoviska Pl. ÚS-st. 58/23). Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné takové výjimečné okolnosti netvrdí a ani Ústavní soud