IV.ÚS 908/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 908/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného JUDr. Markem Kynclem, advokátem, sídlem Malá Lečice 8, Bojanovice, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2026 č. j. 45 A 5/2026-35, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práva svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel se žalobou ze dne 23. 2. 2026 domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného vedlejšího účastníka spočívající v tom, že nerozhodl o stěžovatelově žádosti o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců") podané dne 4. 12. 2025 a vedené pod sp. zn. OAM-06626/ST-2025. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a navrhl nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil vedlejšímu účastníkovi udělit a vyznačit stěžovateli požadované vízum s platností do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti stěžovatele. 3. Stěžovatel následně (po seznámení se s obsahem správního spisu) upravil žalobní petit, který nově koncipoval jako eventuální s tím, že primární petit směřuje proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 28. 1. 2026 č. j. OAM-6626-6/ST-2025, z něhož se podává, že stěžovateli nebylo uděleno dlouhodobé vízum za účelem strpění na území. Eventuální petit pak přestavuje původní petit nečinnostní žaloby. Stěžovatel rovněž upřesnil, že trvá na návrhu na nařízení předběžného opatření. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatele neosvobozuje od soudních poplatků (výrok I). Dále zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil vedlejšímu účastníkovi udělit a vyznačit stěžovateli vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a to s platností do nabytí právní moci rozhodnutí vedlejšího účastníka o žádosti stěžovatele ze dne 4. 12. 2025 a vedené pod sp. zn. OAM-06626/ST-2025 (výrok II). Městský soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok III) a odstranění vad podání (upřesnění žalobního petitu) podle § 37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. 5. Zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření městský soud odůvodnil tak, že tímto opatřením nelze uložit totožnou povinnost jako meritorním rozhodnutím, resp. nelze požadovat, aby soud fakticky předběžným opatřením rozhodl ve věci samé. Současně zdůraznil, že součástí správního spisu je shora uvedené rozhodnutí ze dne 28. 1. 2026, jímž vedlejší účastník rozhodl stěžovateli dlouhodobé vízum neudělit. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nesouhlasí s výrokem II, jímž byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření. Rekapituluje průběh předchozího řízení. Namítá, že mu městský soud zamítnutím jeho návrhu na předběžné opatření neodůvodněně odepřel soudní ochranu. Má za to, že soud zcela rezignoval na posouzení hrozící vážné újmy. Upozorňuje, že odkazuje-li soud na rozhodnutí ve věci samé (ze dne 28. 1. 2026), přehlíží, že toto rozhodnutí nebylo doručeno k rukám jeho právního zástupce. Vymezuje se rovněž vůči úvaze městského soudu, že případná žaloba proti tomuto rozhodnutí by byla vyloučena ze soudního přezkumu, v čemž spatřuje porušení unijního práva. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 8. Ačkoli má rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření dočasnou povahu a nijak nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci, může zasáhnout do základních práv účastníků řízení, a proto proti němu lze podat ústavní stížnost (srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98). Při jejich přezkumu však Ústavní soud uplatňuje tzv. omezený test ústavnosti (např. usnesení ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 604/24 a ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 101/24). Rozhodnutí o předběžných opatřeních totiž zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť do jejich právního postavení nezasahují s konečnou platností. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je tedy věcí obecného soudu, který rozhoduje na základě konkrétních okolností případu (srov. nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jeho názor, nýbrž má toliko ověřit, zda mělo rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem za dodržení zásad spravedlivého procesu a nebylo projevem svévole (srov. též nález ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2652/20, bod 12). 9. V tomto kontextu napadené rozhodnutí obstojí. Jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace průběhu řízení a shrnutí podstatné části odůvodnění napadeného rozhodnutí, městský soud stěžovateli vysvětlil, že předběžným opatřením nemůže fakticky nahrazovat rozhodnutí ve věci samé, což by se ovšem vzhledem k petitu stěžovatelova návrhu na vydání předběžného opatření v nyní posuzovaném případě stalo. Tento závěr - jak uvedl již městský soud - odpovídá závěru referenční komentářové literatury, na niž napadené rozhodnutí rovněž odkazuje (srov. bod 7). Lze proto shrnout, že rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelova návrhu na vydání předběžného opatření nevykazuje žádné prvky svévole, a tedy je ústavně souladné. 10. Ústavní soud doplňuje, že se v řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti zabýval toliko přezkumem části rozhodnutí týkající se zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Městský soud nerozhodoval ve věci samé (tj. o dlouhodobém vízu stěžovatele). Částí stížnostní argumentace, jež s meritorním rozhodnutím souvisí (srov. výše námitku nedoručení rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza a námitku ne/možnosti jeho soudního přezkumu), se tedy Ústavní soud nemůže zabývat. 11. Ústavní soud konstatuje, že městský soud neporušil základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu