IV.ÚS 922/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 922/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 644/3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. února 2026 č. j. 55 To 47/2026-211, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2026 č. j. 5 T 200/2023-198 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. ledna 2024 č. j. 5 T 200/2023-76, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil (stručně řečeno) tím, že navzdory předchozímu platnému trestu zákazu řízení motorových vozidel opět řídil motorové vozidlo, přičemž byl zastaven a kontrolován policejní hlídkou. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu se zkušební dobou dva roky. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jeden rok. 3. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl o tom, že stěžovatel původně podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku vykoná. Okresní soud dospěl k závěru, že již není jiná možnost než přeměnit podmíněný trest na trest odnětí svobody. Stěžovatel má v Rejstříku trestů již 10 záznamů, přičemž poslední z nich (odsouzení rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 2 T 128/2024) je důvodem pro přeměnu trestu na nepodmíněný. V oblasti porušování zákazu řízení jde o speciální recidivu a stěžovatel si musel být vědom následků opakovaného porušování zákazu řízení. Okresní soud ve skutkových okolnostech neshledal nic, čím by mohl odůvodnit výjimečné prodloužení zkušební doby. 4. Stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením zamítl. Krajský soud dal okresnímu soudu za pravdu v tom, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život. Zdůraznil, že za stejný trestný čin byl stěžovatel odsouzen již mnohokrát, přičemž mu byly ukládány jak alternativní tresty, tak nepodmíněný trest výkonu odnětí svobody. Podle krajského soudu tak stěžovateli byla dána šance v podobě výchovných a alternativních trestů, které však stěžovatel nevyužil. Ztotožnil se proto se závěry okresního soudu a konstatoval, že především osoba odsouzeného vylučuje jiný postup. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života, neboť soudy nevzaly dostatečně v potaz dopad do jeho rodinné sféry. Stěžovatel doložil, že vede řádný rodinný život, žije ve společné domácnosti s partnerkou a svědomitě se stará o své děti (z toho jedno nezletilé). Má rovněž zajištěné stabilní pracovní zázemí. Obecné soudy tyto skutečnosti nezohlednily a nezkoumaly, zda nápravy stěžovatele nelze dosáhnout mírnějšími prostředky. Otázka přiměřenosti zásahu do rodinného života nabývá na intenzitě s ohledem na extrémní kumulaci deseti dosud nevykonaných trestů. Podle stěžovatele soudy pochybily, pokud nevzaly v potaz nejlepší zájem dítěte a neprovedly výslech nezletilého za účelem zjištění jeho názoru na věc. 6. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v závěru soudů o tom, že "již není jiná možnost, než přeměnit podmíněný trest". Má za to, že tento závěr je v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 a ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1202/17. Domnívá se, že podle nich pouhé porušení podmínek zkušební doby nezakládá automatickou povinnost soudu rozhodnout o výkonu trestu, pokud existují výjimečné okolnosti odůvodňující ponechání podmínky v platnosti. Za výjimečnou okolnost stěžovatel považuje extrémní kumulaci trestů. Další řetězení nepodmíněných trestů u stěžovatele vede k totální ztrátě nápravného a preventivního účelu trestu. V důsledku této kumulace se celková délka trestu stává zjevně nepřiměřenou. 7. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí nepřiměřeně zasahují do jeho osobní svobody. Soudy podle něj nezkoumaly, zda je tento zásah nezbytný a při své úvaze pominuly kumulativní efekt deseti dříve uložených a dosud nevykonaných trestů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 9. Ústavní stížnost je přípustná proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že se původně podmíněně odložený trest vykoná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 10. Proti rozsudku okresního soudu, jímž byl stěžovateli podmíněný trest uložen, je ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatel nedokládá, ani netvrdí, že by proti rozsudku využil dostupných opravných prostředků a napadá jej pouze v návaznosti na pozdější rozhodnutí trestních soudů o tom, že se původně podmíněný trest vykoná. Ve vztahu k této části Ústavní soud opodstatněnost ústavní stížnosti nezkoumal. IV. Posouzení opodstatněnosti Ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. K tomu v posuzovaném případě nedošlo. 12. Rozhodnutí trestních soudů o tom, že se vykoná trest, jehož výkon byl původním rozsudkem podmíněně odložen s dohledem, se řídí § 86 trestního zákoníku. Soud podle něj posuzuje, zda odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a zda vyhověl uloženým podmínkám. Výjimečně může vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. To je spojeno s prodloužením zkušební doby, se stanovením nových přiměřených omezení nebo povinností, popřípadě výchovných opatření, anebo se stanovením povinnosti zdržovat se v určeném obydlí nebo jeho části [§ 86 odst. 1 písm. a) až e) trestního zákoníku]. 13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že trestní soudy řádně zdůvodnily svůj závěr o tom, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život. Tento závěr stěžovatel ostatně nerozporuje. Domnívá se však, že soudy měly uplatnit shora uvedenou zákonnou výjimku a ponechat jeho podmíněné odsouzení v platnosti, přestože zavdal příčinu k výkonu trestu odnětí svobody. Také touto otázkou se však soudy důkladně zabývaly a dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč stěžovateli nedaly za pravdu. K námitce stěžovatele ohledně nepřiměřené kumulace trestů soudy poukázaly na to, že stěžovatel opakovaně páchal stejnou trestnou činnost, a to maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jehož se dopouštěl nerespektováním zákazu řízení motorových vozidel. Na stěžovatele bylo v minulosti působeno různými alternativními tresty i trestem nepodmíněným, ani to ho neodradilo od opakování stejné trestné činnosti (bod 5 usnesení krajského soudu). Soudy neshledaly důvod pro výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti ani v osobě odsouzeného, ani v okolnostech případu. V tomto ohledu přihlédly rovněž k důvodům porušení zákazu řízení, které bylo podkladem pro trestní odsouzení rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 2 T 128/2024. Tyto důvody soudy nepovažovaly za jakkoliv polehčující. 14. Postup obecných soudů v nynější věci není v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 4022/18, jak tv