IV.ÚS 937/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 937/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Kusaníka, zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 3 Ads 87/2025-58, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. května 2025 č. j. 42 Ad 8/2024-42, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 6. května 2024 č. j. MPSV-2024/63226-421/1 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Litvínov ze dne 20. února 2024 č. j. MOB-330/2024-L_SR2, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Ministerstva práce a sociálních věcí a Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Litvínov, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen "úřad práce") o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. V odůvodnění krajský soud zhodnotil a vzal v úvahu celkový přístup stěžovatele k součinnosti s úřadem práce. Bylo dostatečně prokázáno stanovení termínu schůzky na pobočce úřadu práce na den 12. 4. 2023. Stěžovateli bylo doporučeno 12 pracovních míst a 7 možností rekvalifikace, na které reagoval zcela pasivně či odmítavě. Krajský soud proto dospěl k závěru, že chybné poznamenání termínu stěžovatelem nelze v jeho případě omluvit podle § 5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. 3. Kasační stížnost podanou stěžovatelem Nejvyšší správní soud nyní napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního, neboť dospěl k závěru, že stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V odůvodnění zdůraznil, že krajský soud pečlivě vyhodnotil obsah správního spisu a jeho skutkové závěry měly dostatečnou oporu v provedených důkazech. Za stěžejní důkaz označil soud záznam o jednání v kontaktním listu, který si stěžovatel z vlastní vůle odmítl zkontrolovat a podepsat. Tvrzení stěžovatele o chybném sdělení termínu příští schůzky navíc vyvrací skutečnost, že informační systém úřadu práce uložení termínu schůzky na víkend či svátek vůbec neumožňoval. Krajský soud rovněž řádně a srozumitelně vysvětlil neprovedení výslechů navrhovaných svědků s tím, že daná skutečnost již byla postavena najisto. Při posuzování maření součinnosti správní orgány i krajský soud správně nevycházely výlučně ze zmeškání schůzky, ale přihlédly i k dalším relevantním okolnostem případu, byla zohledněna stěžovatelova dlouhodobá pasivita, minimální reakce na nabídky zaměstnání, opakované odmítání rekvalifikací a celkově laxní přístup k věci. K argumentaci stěžovatele o jeho zrakové indispozici a s tím souvisejícím nepodepisováním kontaktních listů Nejvyšší správní soud připomněl, že stěžovatel i přes opakované výzvy nedoložil žádnou lékařskou zprávu o svém aktuálním zdravotním stavu, což spíše dokládá jeho nezájem o spolupráci. Závěrem Nejvyšší správní soud potvrdil, že judikatura, které se stěžovatel dovolával, nebyla přiléhavá, neboť žádný z odkazovaných případů se nevztahoval k situaci uchazeče, který by svým dlouhodobě pasivním až odmítavým přístupem ke spolupráci soustavně dával najevo nezájem o zprostředkování zaměstnání. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před správními orgány ani před správními soudy nebyly provedeny jím navrhované důkazy - výslechy pracovníků úřadu práce a zprostředkovatele zaměstnání k otázce, zda byl stěžovateli chybně sdělen další termín schůzky či nikoliv. Správní soudy vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a proto věc stěžovatele nesprávně posoudily po právní stránce. Stěžovatel také odkazoval na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, na kterou ale nebylo v řízení dostatečně reagováno. Soudy měly zjišťovat, proč se na poslední schůzku stěžovatel nedostavil, zvláště pokud se na předchozí schůzky vždy dostavil bezchybně. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel rovněž namítá, že celé řízení o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání trvalo nepřiměřeně dlouho, což je v rozporu s jeho právy. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy. K zásahu je povolán až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 6. Ústavní soud především uvádí, že ve věci stěžovatele byl skutkový stav zjištěn dostatečně a bez důvodných pochybností. Stěžejním důkazem byl záznam v kontaktním listu z jednání konaného dne 18. 1. 2023, kde byl jednoznačně stanoven termín další schůzky na den 12. 4. 2023 v 9:15 hod. Stěžovatel tento záznam z vlastní vůle odmítl zkontrolovat a podepsat, přičemž si nevyžádal ani jeho kopii. Bylo rovněž vyvráceno tvrzení stěžovatele o tom, že mu byl údajně další termín schůzky stanoven na neděli 16. 4. 2023; to je nemožné, informační systém úřadu práce uložení termínu schůzky na víkend nebo svátek vůbec neumožňuje. Provedení dalších důkazů, konkrétně výslech zaměstnanců úřadu práce, proto soudy v daném kontextu vyhodnotily jako nadbytečné, na čemž Ústavní soud neshledává nic neústavního. 7. Z napadených rozhodnutí dále vyplývá, proč stěžovatelem odkazovaná judikatura (uvedená i v ústavní stížnosti) na jeho věc nedopadá. V dané fázi řízení - po předchozím kasačním zásahu krajského soudu - byla věc stěžovatele posuzována z materiálního hlediska; k jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nedošlo jen proto, že by se nedostavil na jednu domluvenou schůzku. V napadených rozhodnutích je naopak vysvětleno, že stěžovatel byl dlouhodobě pasivní a s úřadem práce dostatečně nespolupracoval. Závěry správních orgánů i soudů proto nejsou v rozporu se stěžovatelem odkazovanou judikaturou, která zapovídá přehnaně přísný formalistický přístup k uchazečům o zaměstnání. Ostatně i v souladu s uvedeným byla v řízení zohledněna jak stěžovatelova snaha zmeškání schůzky napravit, tak i jeho předchozí docházka. Tyto skutečnosti však nemohly převážit nad jeho dlouhodobou špatnou spoluprací a celkově laxním přístupem. Z napadených rozhodnutí vyplynulo, že ačkoliv úřad práce stěžovateli za dobu jeho evidence doporučil celkem 12 volných pracovních míst, reagoval stěžovatel pouze na jediné z nich. Stejně tak mu byla sedmkrát učiněna nabídka rekvalifikace, kterou opakovaně nereflektoval, a přes opakované výzvy nedoložil aktuální lékařskou zprávu, která by prokazovala jím tvrzená zdravotní omezení. Právě tento celkový odmítavý přístup vedl soudy k oprávněnému závěru, že chybné poznamenání termínu nelze omluvit. Tyto skutečnosti přitom stěžovatel nerozporuje. 8. K námitce stěžovatele, že celé řízení o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání trvalo nepřiměřeně dlouho, Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohly být v dané věci průtahy v řízení nebo jeho nepřiměřená délka, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Řízení v posuzované věci již pravomocně skončilo, a Ústavní soud se tak těmito námitkami nemohl zabývat [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. 9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. p