IV.ÚS 994/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 994/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Majnera, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2026 č. j. 91 Co 21/2026-15, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. 11. 2025 č. j. 16 C 188/2025-6 zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a žádost o ustanovení zástupce (konkrétně JUDr. Michala Krýsla). Řízení se vedlo ve věci žaloby stěžovatele na zaplacení 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy (či škody) vůči České advokátní komoře. Stěžovatel tvrdil, že komora nerozhodla o jeho žádosti o určení advokáta pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti ve třicetidenní lhůtě, čímž mu fakticky znemožnila podat ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2025 č. j. 10 Co 38/2025-81. Obvodní soud konstatoval, že žaloba představuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel neuvedl, jaká nemajetková újma mu měla vzniknout, ani jak mělo tvrzené pochybení vedlejší účastnice vést ke vzniku újmy. Dále uvedl, že stěžovatel své finanční poměry nevěrohodně doložil - výše dluhů byla uvedena nepřesně, chyběla specifikace věřitelů a důvod vzniku dluhů. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí obvodního soudu nyní napadeným usnesením potvrdil. V odůvodnění se neztotožnil s posouzením obvodního soudu o bezúspěšnosti žaloby. Ztotožnil se však se závěrem obvodního soudu o nevěrohodnosti doložení finančních poměrů stěžovatele. Stěžovatel nespecifikoval, jaké výdaje a v jaké výši za něj třetí osoby hradí, z bankovních výpisů nevyplývaly pravidelné platby stěžovatelem tvrzeného výživného ve výši 3 000 Kč měsíčně (na dceru, které je 22 let), stěžovatel nepobírá přes svou údajnou tíživou situaci dávky státní sociální podpory ani dávky pomoci v hmotné nouzi, přičemž nevysvětlil proč a neobjasnil původ částek, které na jeho účet posílají třetí osoby. Městský soud připomněl, že osvobození od soudních poplatků podle § 138 občanského soudního řádu je institutem výjimečným a skutečnost, že stěžovateli bylo v jiných řízeních osvobození přiznáno, nelze automaticky přenášet na nyní posuzovanou věc. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že soudy nehodnotily jeho aktuální majetkovou situaci, nýbrž se zaměřovaly na historické příčiny jeho finanční tísně, ačkoli je takový postup v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel dále namítá, že soudy se nevypořádaly s exekucemi postihujícími veškerý jeho majetek a příjmy, resp. se stavem insolvence. Tím, že městský soud nedostatečně reflektoval jeho odvolací argumenty a nevyhodnotil jeho situaci v souladu s účelem institutu individuálního osvobození od soudních poplatků, byla podle stěžovatele znemožněna jeho reálná možnost přístupu k soudu a k právní pomoci. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 6. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že samotné zhodnocení toho, zda jsou splněny zákonné podmínky podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu pro osvobození od soudních poplatků spadá primárně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavní soud do tohoto procesu zasahuje pouze výjimečně, a to v případech, kdy je rozhodnutí soudu projevem zjevné svévole nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 16. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1927/22). 7. Klíčovým důvodem, pro který ani městský soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu zástupce, nebylo pouhé hodnocení historických příčin jeho finanční tísně, nýbrž zásadní zjištění, že stěžovatel své aktuální majetkové poměry nedoložil věrohodným a úplným způsobem. Ačkoliv stěžovatel odkazuje na nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 659/12 s tím, že by soudy měly hodnotit aktuální majetkový stav, tento jeho odkaz není přiléhavý. Ústavní soud ve své judikatuře (např. usnesení ze dne 21. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 162/25) opakovaně zdůrazňuje, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků leží výhradně na žadateli. Žadatel je povinen poskytnout soudu celkový, transparentní a bezrozporný obraz o své finanční situaci. Pokud městský soud konstatoval, že stěžovatel dostatečně nespecifikoval výdaje hrazené třetími osobami, nedoložil tvrzené pravidelné platby výživného a nevysvětlil, z čeho hradí své základní životní potřeby, když nepobírá ani sociální dávky, představuje takový závěr soudu racionální a logické zhodnocení toho, že stěžovatel nedoložil ani základní podmínky pro osvobození od soudních poplatků. 8. Skutečnost, že proti stěžovateli bylo vedeno exekuční řízení, případně že by jeho situace snesla srovnání s naplněním podmínek pro insolvenci, sama o sobě automaticky nezakládá nárok na osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud připomíná, že ani sama exekuce nezbavuje účastníka řízení povinnosti věrohodně a úplně objasnit, z čeho fakticky uspokojuje své každodenní potřeby. Obecné soudy - včetně soudu městského - správně zhodnotily stav, kdy stěžovatelem tvrzená nemajetnost ostře kontrastovala s absencí jakýchkoliv informací o tom, jak stěžovatel po materiální stránce reálně naplňuje své potřeby. Judikatura Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1436/19) potvrzuje, že zamlčení podstatných skutečností o majetkových poměrech, nesrovnalosti v tvrzeních nebo předložení neúplných údajů jsou zcela legitimním důvodem pro zamítnutí žádosti, a to bez ohledu na existenci dluhů či exekucí na straně žadatele. 9. Neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti nyní napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že se věcí stěžovatele pečlivě zabýval. O tom svědčí mimo jiné fakt, že korigoval právní názor obvodního soudu ohledně zjevné bezúspěšnosti žaloby a své rozhodnutí vystavěl výlučně na nedostatcích v prokazování majetkových poměrů. Odůvodnění městského soudu je logické, srozumitelné a přezkoumatelným způsobem reaguje na podstatu stěžovatelových odvolacích námitek. Skutečnost, že se odvolací soud neztotožnil s přesvědčením stěžovatele a trval na řádném splnění zákonných podmínek pro přiznání dobrodiní financovaného z prostředků státu, nelze interpretovat jako odepření přístupu k soudu či odepření práva na právní pomoc. 10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu