§ 11 Vyhláška, kterou se stanoví postup zjišťování, vykazování a ověřování množství emisí skleníkových plynů – Použití emisních faktorů

§ 11 Použití emisních faktorů (1) Emisní faktor vztažený na jednotku hmotnosti, tedy tCO2/t, lze použít i pro případ paliva, pokud se prokáže, že tak bude dosaženo trvale vyšší přesnosti než při použití emisního faktoru standardně vztaženého na energii obsaženou v palivu, tedy tCO2/TJ. (2) Pro konverzi uhlíku na oxid uhličitý se použije koeficientu 3,667 [t CO2/ t C], přičemž se uvažují zaokrouhlené relativní atomové hmotnosti 12 pro uhlík a 16 pro kyslík. (3) Použití vyšších úrovní přesnosti s většími požadavky na přesnost lze jen při dodržení pravidel uvedených v § 13 až 16. (4) Referenční emisní faktory pro úroveň přesnosti 1 jsou stanoveny v příloze č. 3 k této vyhlášce. Jestliže palivo nepatří do některé z kategorií paliv uvedených v této příloze, zařadí se palivo do některé příbuzné kategorie paliv podle odborného odhadu. (5) Emisním faktorem se rozumí pro a) biomasu – emisní faktor 0. Biomasa se považuje jako CO2 neutrální, k započítání emisí CO2 pocházejících z biomasy tedy nedochází. Seznam materiálů považovaných za biomasu je uveden v příloze č. 4 k této vyhlášce, b) odpady obsahující fosilní uhlík a používané jako paliva – emisní faktory nejsou stanoveny, použijí se odvozené hodnoty podle pravidel uvedených v § 13 až 16, c) paliva nebo materiály obsahující fosilní nebo nefosilní uhlík – vážený emisní faktor, založený na zastoupení fosilního uhlíku v celkovém množství uhlíku (fosilního + biogenního). Tento výpočet musí být transparentní, náležitě zdokumentovaný a v souladu s pravidly uvedenými v § 13 až 16. (6) Všechny relevantní informace týkající se emisních faktorů, včetně informačních zdrojů a výsledků analýzy paliv, vstupního nebo výstupního materiálu, musí být náležitě zdokumentovány a příslušná dokumentace musí být uložena pro případ kontroly.