13 CO 225/2021-234 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že ke dni [datum] byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], naposledy bytem [adresa], a [jméno] [příjmení], narozeného dne [datum], naposledy bytem [adresa], tyto nemovité věci, zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro obec a katastrální území [obec] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště [obec]: pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře 23 m2, pozemek parc. [číslo] – zahrada o výměře 899 m2 a pozemek parc. [číslo] – orná půda o výměře 43 m2 (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] (výrok II.). 2. Pokud je v odůvodnění tohoto rozsudku pojednáváno o nemovitých věcech, jedná se o nemovité věci nacházející se v katastrálním území Měnín, jehož název se pro stručnost již dále znovu neuvádí. 3. Soud prvního stupně poté, co považoval za splněný naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení, dospěl k závěru, že rodiče žalobce splnili všechny předpoklady pro nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením, neboť pozemky po stanovenou dobu fakticky ovládali, měli vůli nakládat s nimi jako se svými a byli v dobré víře, že jim pozemky patří. Rodiče žalobce tak lze považovat za oprávněné držitele, a to nejméně od [datum], kdy státu zaplatili kupní cenu za pozemek parc. [číslo] jemuž v současné době odpovídají předmětné pozemky. Kupní smlouva o nabytí pozemku od státu rodiči žalobce z roku 1957 sice nebyla nalezena, je však právním titulem domnělým, který má význam pro nabytí vlastnictví k pozemkům vydržením. [obec] víře rodičů žalobce svědčí také to, že v roce 1957 občanský zákoník nevyžadoval k převodu vlastnického práva k nemovitostem intabulaci, tedy zápis do pozemkové knihy, ale vlastnictví k nim se převádělo již uzavřením samotné kupní smlouvy. Navíc stát se od roku 1957 k pozemkům nijak nehlásil. Oprávněná držba rodičů žalobce trvala i ke dni [datum], kdy zemřela matka žalobce, který je jejím jediným dědicem. O náhradě nákladů řízení účastníků soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, v němž nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně a navrhla změnu jeho rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta. 5. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 6. Krajský soud v [obec] (dále jen„ odvolací soud“ - § 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění soudu a jejich právního posouzení, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. a důvody pro změnu výroku II. rozsudku. 7. Pokud jde o skutkovou stránku věci, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně přesvědčivě popsal, které skutečnosti má za prokázané, jakož i to, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel. [jméno] a srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, důkazy posoudil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž postupoval v souladu s pravidly logického myšlení. Rozsah dokazování byl plně dostačující pro učinění jednotlivých skutkových zjištění i celkového závěru o skutkovém stavu věci, s nímž se odvolací soud plně ztotožňuje. Skutkový stav věci soud prvního stupně shrnul do odst. 23 odůvodnění rozsudku a odvolací soud na toto shrnutí pro stručnost odkazuje. 8. Odvolací soud se se soudem prvního stupně plně shodl také v právním posouzení věci, na základě kterého dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Právní posouzení věci je obsaženo v odstavcích 24 až 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud pro stručnost také odkazuje. 9. K odvolacím námitkám žalované uvádí odvolací soud následující: 10. Především odvolací soud konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně a jeho odůvodnění je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k posouzení oprávněnosti držby a potažmo vydržení vlastnického práva, shrnutou např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1321/2020). Podle této judikatury se dobrá víra držitele„ se zřetelem ke všem okolnostem“ musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Právní otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. 11. Za ryze spekulativní a ničím nepodložené odvolací soud považuje námitky žalované, že když rodiče žalobce projednávali na místní národním výboru otázku prodeje pozemku parc. [číslo] tak není jisté, jaké části pozemku se schvalování odprodeje týkalo, zda to nebyla pouze ta část pozemku, která byla nutná k výstavbě rodinného domu [adresa], a že je podle žalované možné, že převod byl pouze připravován a nebyl z nějakých důvodů dokončen. Jde totiž o to, že provedené důkazy prokazují, že rodiče žalobce neměli celou vydržecí dobu žádné pochybnosti o tom, že jim předmětný pozemek patří, resp. že jej získali na základě kupní smlouvy v roce 1957. Důkazy jasně ukazují na to, že rodiče žalobce byli přesvědčeni o existenci kupní smlouvy, byť tato se nedohledala a jde tedy o domnělý právní titul. Není zřejmé, proč by se měl odprodej týkat jen části pozemku, když tento byl v listinách označen jako parc. [číslo] jemu odpovídají nyní žalované pozemky. 12. Pokud žalovaná namítala, že rodiče žalobce nemohli ze stavebního povolení z roku 1954 dovozovat, že jim vlastnicky patří i pozemek parc. [číslo] jde také o lichou námitku. K uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného pozemku totiž došlo až v roce 1957, tedy tři roky po vydání stavebního povolení na stavbu rodinného domu [adresa] [obec] víra a oprávněnost držby se na straně rodičů žalobce datuje až od roku 1957, nikoliv již od roku 1954, kdy bylo vydáno stavební povolení. 13. Nedůvodnou je i námitka žalované, že pokud by rodiče žalobce provedli kontrolu svého majetku zapsaného v příslušné evidenci nemovitostí, zjistili by, že vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] je zapsáno ve prospěch žalované (státu). Z žádného právního předpisu účinného po dobu držby pozemku rodiči žalobce totiž nevyplývalo, že by uživatel nemovité věci byl povinen se přesvědčit v evidenci nemovitostí o tom, zda je zapsán jako vlastník pozemku. K takovému postupu rodiče žalobce ostatně ani neměli důvod, neboť byli po celou dobu v důvodném přesvědčení, že jsou vlastníky pozemku, který přímo sousedil s vedlejším pozemkem parc. [číslo] jenž rodiče žalobce nezpochybnitelně nabyli kupní smlouvou ze dne [datum] od rodičů matky žalobce. 14. Lichý je též poukaz žalované na to, že otec žalobce podepsal v roce 1986 listinu založenou v evidenci nemovitostí, kde byl otec žalobce označen pouze jako„ uživatel“ pozemku. Z této listiny (č. l. 140) vyplývá jen to, že otec žalobce podpisem souhlasil s výsledkem šetření a vyznačením průběhu hranic pozemku, ovšem souhlas na listině dával coby„ uživatel – vlastník“ pozemku. Není tedy zřejmé, zda byl pokládán za uživatele pozemku nebo za jeho vlastníka, a už vůbec z této listiny nevyplývá ztráta dobré víry otce žalobce o tom, že je vlastníkem pozemku. 15. Žalovaná namítá, že z rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, kdy k vydržení vlastnického práva rodiči žalobce mělo dojít, neboť z odůvodnění vyplývá jen to, že k tomu došlo někdy před rokem 1996. Žalované lze sice přitakat v tom, že datum nabytí vlastnického práva rodiči žalobce vydržením skutečně z rozsudku explicitně nevyplývá, toto datum lze však bez pochybností dovodit ze souvislostí zmiňovaných soudem prvního stupně. S ohledem na právní úpravu vydržení účinnou od roku 1957 až do smrti žalobcovy matky dne [datum], k němuž žalobce požaduje určit vlastnické právo, došlo k nabytí vlastnického práva rodiči žalobce vydržením dnem [datum], kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.), provedená zákonem č. 509/1991 Sb. K vydržení došlo podle § 134 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb., když