14 CO 63/2020-639 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně rozsudkem určil, že žalobci jsou spoluvlastníky, každý z ideální jedné poloviny, pozemku p.č. [anonymizována dvě slova], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, postavená na pozemku [anonymizováno]. [anonymizována dvě slova], pozemku p. [číslo] ostatní plocha a pozemku p. [číslo] ostatní plocha, vše v [katastrální uzemí] (výrok I), zavázal žalovaného zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení každému částku 176 254 Kč (výroky II a III) a České republice na Okresního soudu v Břeclavi na náhradě nákladů státu částku 1.934 Kč (výrok IV). 2. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný a navrhl jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta. Uvedl, že nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, že kupní smlouvou z 23.6.2016, jíž žalovaný nabyl nemovitosti (uvedené zde ve výroku tohoto rozsudku - dále jen„ předmětné nemovitosti) od žalobců za kupní cenu 1.300.000 Kč, je neplatná na základě skutečnosti, že by byla neplatně sjednaná smlouva o úvěru žalobců u [právnická osoba] (dále„ [jméno] [příjmení]“), ohledně čehož dospěl soud I. stupně k nesprávným skutkovým zjištěním. [jméno] [příjmení] splnil povinnost ověřit schopnost žalobců splácet úvěr a poskytl jim úvěr za přiměřené úroky, k zesplatnění úvěru došlo z důvodu, že žalobci nehradili sjednané splátky řádně a včas, následná kupní smlouva mezi účastníky byla uzavřena na základě písemné žádosti žalobců z 20.6.2014, přičemž na základě plné moci žalobců pro pracovnici žalovaného byla s [jméno] [příjmení] sjednána dohoda o narovnání, v jejímž rámci byla této společnosti vyplacena částka 1.200.000 Kč na pohledávku ze smlouvy o úvěru, čímž [jméno] [příjmení] poskytl žalobcům slevu na zesplatněné pohledávce převyšující 500.000 Kč. Sjednaná kupní cena v kupní smlouvě účastníků byla sjednaná částkou, ohledně níž nedošlo k porušení zásady„ krácení přes polovinu hodnoty“, přičemž účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní), pokud nejde o rozpor s cenovými předpisy. S tím žalovaný odkázal na právní úpravu rakouského obecného zákoníku občanského a na publikovaná výkladová rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1776/2007 a sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. 3. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedli, že [jméno] [příjmení] neprovedl posouzení jejich úvěrových schopností podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tvrzení žalovaného, že žalobcům poskytnutý úvěr měl být navyšován úrokem jen 14,9 % je zcela neodpovídající skutečnému stavu věci, neboť [jméno] [příjmení] navyšoval částku požadovanou ke splacení příkře v rozporu s dobrými mravy a se zákonem, a to takovým způsobem, že žalobci byli v tísni. Žalovaný podle žalobců vědomě využil tísně, nezkušenosti a omylu žalobců a svého personálního propojení se [právnická osoba] [anonymizováno] a„ koupil“ předmětné nemovitosti na nepřiměřeně nízkou cenu (laesio enormis). 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o.s.ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není. 5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobců na určení jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť ty byly převedeny z žalobců na žalovaného kupní smlouvou z 23.6.2016 za kupní cenu 1.300.000 Kč, která je podle žalobců ve smyslu § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobci měli tuto smlouvu s žalovaným uzavřít v tísni a pod tlakem svého věřitele [jméno] [příjmení], s nímž předtím uzavřeli 8.3.2016 smlouvu o úvěru ve výši 520.000 Kč, dostali se do prodlení s jeho splácením a pod hrozbou navyšování dluhu vysokými úroky a smluvními pokutami jim [jméno] [příjmení] předložil jako řešení prodej předmětných nemovitostí žalovanému za kupní cenu 1.300.000 Kč, z níž připadlo [právnická osoba] [anonymizováno] 1.200.000 Kč. [příjmení] [jméno] [příjmení] na vrácení úvěru byla za dobu cca 3 měsíců navýšena z částky 520.000 Kč na částku 1.200.000 Kč, tedy více než na dvojnásobek, což je dle žalobců v rozporu se zákonem a„ smlouva o úvěru je tak neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy i v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele. Kupní smlouva s žalovaným pak podle žalobců nesměřovala ke skutečnému prodeji, ale byla ze strany žalovaného uzavírána v rámci koordinovaného postupu s [jméno] [příjmení], aby došlo ke splacení„ nezákonně navýšené pohledávky“, proto se podle žalobců jednalo o„ disimulovaný právní úkon“, který je rovněž pro rozpor se zákonem neplatný. Tato smlouva je dle žalobců i smlouvou lichevní, neboť byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž žalovaný je podnikatelem v oboru realitní činnosti a využil naprosté nezkušenosti žalobců ve věcech úvěrů a nemovitostí. Proto je kupní smlouva s žalovaným neplatná a žalobci se této neplatnosti podanou žalovanou dovolávají. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení vymezili žalobci ohrožením svého vlastnického práva, neboť žalovaný je na základě uvedené kupní smlouvy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. 6. Nejprve je nutno uvést, že prvotní podmínkou důvodnosti žaloby na určení práva podle § 80 o.s.ř. je naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Ten žalobci vymezili odkazem na zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí provedeného na základě kupní smlouvy účastníků z 23.6.2016, což je skutečnost mezi účastníky nesporná a soudem I. stupně správně zjištěná, stejně jako to, že předtím byli v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí. zapsáni žalobci, a to ve prospěch svého společného jmění manželů. Byť soud I. stupně neučinil výslovný závěr, že v této skutečnosti spočívá naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, je z rozsudku, jímž rozhodl o určení práva„ věcně“, zřejmé, že dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení právě z tohoto důvodu, který byl soudem I. stupně zjištěn. 7. Z toho důvodu je namístě zabývat se důvodností žaloby ohledně toho, zda převedené vlastnické právo k předmětným nemovitostem žalobcům stále svědčí z důvodu, že smlouva, jíž mělo být převedeno na žalovaného, je neplatná. 8. Žalobci se původně podanou žalobou domáhali určení, že předmětné nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů, ale podáním z 9.9.2019 změnili žalobu tak, aby bylo určeno, že nemovitosti jsou v jejich rovnodílném podílovém spoluvlastnictví, protože manželství žalobců bylo rozvedeno již v roce 2012 a v následujících třech letech k vypořádání společného jmění nedošlo ani dohodou ani v soudním řízení. V důsledku tzv.„ právní fikce“ podle § 150 odst. 4 tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. proto došlo k vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění tak, že nemovitosti se staly rovnodílném podílovým spoluvlastnictvím bývalých manželů. Tato změna žaloby byla usnesením soudu I. stupně z 18.9.2019 připuštěna, neboť právní argumentace žalobců je správná. Z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi z 22.3.2012, č. j. 8 C 107/2011-15, vyplývá, že manželství žalobců bylo rozvedeno, což má dle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. za následek zánik jejich společného jmění (§ 149 odst. 1) a při absenci dohody bývalých manželů i o vypořádání či podání návrhu na jeho soudní vypořádání v následných třech letech pak i vznik fikce jeho vypořádání (§ 150 odst. 4) tak, že nemovité věci se stávající rovnodílným podílovým spoluvlastnictvím bývalých manželů. Na tom nic nemění ani to, že v katastru nemovitostí bylo zapsáno společné jmění žalobců jako manželů k předmětným nemovitostem ještě 23.6.2016, jak vyplývá z dokazování soudu I. stupně výpisem z příslušného listu vlastnictví k tomu datu, ani to, že takto nesprávně bylo majetkové společenství žalobců vymezeno i v kupní smlouvě s žalovaným z 23.6.2016. Proto žalobci před uzavřením této kupní smlouvy byli rovnodílnými podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a toto jejich spoluvlastnické právo je způsobilé k určení na základě (níže uvedeného) posouzení, zda je tato kupní smlouva neplatná. 9. Soud I. stupně se tedy zabýval důvodností žaloby na základě hodnocení skutečnosti, zda kupní smlouva účastníků z 23.6.2016 je neplatná, a dospěl k závěru o její neplatnosti podle ustanovení § 1796 a § 583 nynějšího občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále „o.z.“), která v odůvodnění napadeného rozsudku správně cituje a která jsou pro právní hodnocení této smlouvy vzhledem k datu jejího uzavření příslušná. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, kterou žalobci uzavřeli 8.3.2016 s [jméno] [příjmení], podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to z důvodu, že pokud by úvěrující společnost posoudila závazky žalobkyně a finanční situaci žalobců s řádnou péčí, musela