15 CO 141/2021-320 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalobkyni žalovanou přípisem ze dne 20. srpna 2012 (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalované na nákladech řízení částku 32 549 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podala prostřednictvím svého právního zástupce odvolání žalobkyně. Ta namítá, že soud I. stupně závazný názor Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí neaplikoval adekvátně, ale přísně restriktivně, formalisticky a textualisticky. Podle žalobkyně nelze souhlasit především s tím, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku kategoricky poukázal na konkrétní písemné důkazy, které měla žalobkyně předložit, o což se v podstatě rozsudek opírá v bodě 12. a 15. a v bodě 14. se přikládá k tíži žalobkyně, že takovýto písemný důkaz nezajistil např. dotazem na Okresní správu sociálního zabezpečení. V bodě 13. rozsudku se uvádí obecná věta, že„ soud zdůrazňuje, že důkazními prostředky lze toliko dokazovat tvrzení účastníka, nikoli jej zjišťovat“, která vůbec nesouvisí s tím, jak a v jakém rozsahu žalobce předložil důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně své návrhy důkazů ve svých podáních ze dne 28. 1. 2021 a 8. 3. 2021 předložila a označila též v nich k prokázání, jakých svých tvrzení jsou potřebné. Podle názoru žalobkyně v rozsudku pod bodem 15. soud nesprávně rozhodl o tom, že navrhované důkazy žalobkyně, tj. výslech svědků, nebudou provedeny, a to s odkazem na„ nadbytečnost a s pohledem na hospodárnost řízení“. Tím je kráceno ústavní procesní právo účastníka řízení (žalobkyně) na spravedlivý proces, což žalobkyně tímto namítá. V daném případě se soud při svém rozhodování soustředil na tzv. přímé důkazy a zcela opomněl možnost existence důkazů nepřímých. K tomu Nejvyšší soud ČR přijal např. své rozhodnutí ve věci sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, kde se výslovně uvádí, že„ skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy, lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá)“. V jiném svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR se zabývá důkazním břemenem účastníka řízení a sděluje svůj právní názor, že„ závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo pravdivé“. V daném případě předložené důkazy žalobkyní ani nebyly provedeny. Ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 749/2005 Nejvyšší soud poukazuje na to, že„ návrh na provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví, musí zamítnout usnesením, a ve svém rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Především neprovede důkazy, kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována“. Podle názoru žalobkyně soud I. stupně nevyložil, z jakých důvodů důkazy navržené žalobkyní neprovedl. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. K odvolání žalobkyně se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila též žalovaná. Ta považuje rozsudek soudu I. stupně za správný, když má za to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí jasně sdělil podmínky, za jakých má dojít k posouzení splnění podmínek daných v ust. § 192 odst. 5 zákoníku práce a § 192 odst. 6 zákoníku práce. Z výkladu Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že aby soud I. stupně mohl vůbec zvažovat, zda měla žalobkyně právo snížit nebo neposkytnout náhradu mzdy, musí žalobkyně doložit, že došlo ke kontrole zaměstnavatele, tj. že vyjma samotného kontrolního úkonu, byl vyhotoven písemný záznam o kontrole, a že byl tento doručen Okresní správě sociálního zabezpečení a zaměstnanci a též zda následně zaměstnavatel projevil svou vůli krátit v důsledku porušení režimu práce neschopného zaměstnance náhradu mzdy. Na jednání soudu I. stupně dne 4. 2. 2021 byla žalobkyně soudem vyzvána a poučena v rámci koncentrace řízení o povinnosti prokázat svá tvrzení ve lhůtě 30 kalendářních dnů, a to zejména ve vztahu doložení písemného záznamu o kontrole zaměstnavatele v době pracovní neschopnosti zaměstnance, zda byl tento doručen zaměstnanci a Okresní správě sociálního zabezpečení. Dále poté k prokázání, zda zaměstnavatel projevil svou vůli krátit v důsledku porušení režimu práce neschopného zaměstnance náhradu mzdy a pokud ano, kdy byl tento projev doručen zaměstnanci. S ohledem na odůvodnění Nejvyššího soudu je zjevná správnost názoru soudu I. stupně, zejména v bodě 15. jeho rozsudku, dle kterého další dokazování ve věci bylo nadbytečné. Žalovaná i nadále trvá na tom, že tvrzení žalobkyně není jasné, jak má výslech navržených svědků sloužit k prokázání natolik objektivní skutečnosti, jako je např. doručení záznamu o kontrole zaměstnanci nebo Okresní správě sociálního zabezpečení. Žalobkyně stále konkrétně netvrdí, jak soudem I. stupně odmítnuté důkazy měly doložit tvrzení žalobkyně o naplnění požadovaných podmínek. Jestliže odkazuje např. na své vyjádření ze dne 8. 3. 2021, tak v něm je výslech [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] navrhován k více skutečnostem, ale ani jedna se konkrétně těchto podmínek netýká. Shodně tak jejich existenci neprokazuje ani výslech Mgr. et Mgr. [příjmení] o nepředání nějaké dokumentace. Žalovaná má za to, že je správný závěr soudu I. stupně, dle kterého podmínky nikdy nebyly naplněny. Za této situace nemůže obstát tvrzení žalobkyně, že žalované oprávněně neposkytla mzdu nebo náhradu mzdy a tedy, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované bylo neplatné. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Jak vyplývá z obsahu spisu, předmětem řízení je posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které dala žalovaná jako zaměstnankyně žalobkyni jako zaměstnavateli z důvodu dle § 56 odst. 1 písm. b/ zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen zákoník práce). Podle § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1). 6. Z uvedeného ustanovení a ustálené judikatury plyne, že zaměstnanec může uvedeným způsobem okamžitě skončit pracovní poměr, jestliže zaměstnavatel nesplní svou povinnost vyplatit zaměstnanci ve lhůtě splatnosti dle § 141 odst. 1 zákoníku práce prodloužené o 15 dnů (viz ust. § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce) jeho mzdový nárok, a to buď celý, nebo i jen nějakou jeho část. 7. Žalovaná jako zaměstnanec učinila ve vztahu k žalobkyni dne 20. 8. 2012 úkon, jímž z důvodů dle § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce okamžitě skončila pracovní poměr pro nevyplacení mzdových nároků za měsíc červen 2012. S ohledem na tvrzené okolnosti měly žalované za uvedené období 6/ 2012 vzniknout různé mzdové nároky, a to jednak mzda za odpracovanou dobu, dále náhrada mzdy za dovolenou a v neposlední řadě též náhrada mzdy za dobu pracovní neschopnosti. I když pro každý z uvedených mzdových nároků jsou rozhodné jiné skutečnosti, lze konstatovat, že pokud žalované vzniklo právo na kterýkoliv z uvedených mzdových nároků a tento by nebyl vyplacen ve lhůtě splatnosti prodloužené o 15 dnů (srov. § 141 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s ust. § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce), jsou za této situace naplněny předpoklady, za nichž může zaměstnanec (tedy žalovaná mohla) zrušit pracovní poměr okamžitě. 8. Ze shodných tvrzení účastníků je zřejmé, že za období 6/ 2012 nebylo žalované vyplaceno ničeho, když dle tvrzení žalobkyně žalované za uvedené období žádné mzdové nároky nenáleží. 9. Zde lze zopakovat, že (jak již bylo výše uvedeno) žalované měly dle jejích tvrzení za období červen 2012 vzniknout mzdové nároky za mzdu za odpracovanou dobu, dále náhrada mzdy za dovolenou a též náhrada mzdy za dočasnou pracovní neschopnost (a to za dny 28. – 29. 6. 2012), přičemž nevyplacením kterékoliv části z uvedených nároků je možno ze strany zaměstnance, tedy žalované, řešit okamžitým zrušením. 10. Soud I. stupně po zrušení věci Nejvyšším soudem postupoval zcela v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, č. j. 21 Cdo 4368/2018