15 CO 181/2021-246 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že zastavil řízení ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 17 192 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 1 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 440 Kč za dobu od 17. 3. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Kromě toho soud I. stupně zamítl žalobu v části, kde se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 20 800 Kč za dobu od 17. 3. 2013 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 22 240 Kč za dobu od 7. 3. 2013 do 16. 3. 2013 (výrok III.). Současně soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 22 908 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 22 908 Kč za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení, dále částku 5 746 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 746 Kč za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení, dále částku 5 887 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 887 Kč za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení a také částku 29 274 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 29 274 Kč za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). V neposlední řadě pak soud I. stupně žalobu v části ohledně příslušenství ve výši 7,75 % ročně z částky 22 908 Kč za dobu od 9. 9. 2011 do 19. 7. 2013, ve výši 7,75 % ročně z částky 5 746 Kč za dobu od 11. 10. 2011 do 19. 7. 2013, ve výši 7,75 % ročně z částky 5 887 Kč za dobu od 9. 2. 2012 do 19. 7. 2013, ve výši 7,75 % ročně z částky 29 274 Kč za dobu od 11. 7. 2012 do 19. 7. 2013, zamítl (výrok V.). O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně tak, že zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1 367 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalobce i žalovaná. 3. Žalobce svým odvoláním napadá výroky II., III. a VI., když má za to, že soud rozhodl na základě nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. 4. Jde-li o napadený výrok III. rozhodnutí soudu I. stupně, žalobce poukazuje na to, že soud I. stupně žalobu částečně zamítl s odkazem na ust. § 580 zákona č. 40/1964 Sb. a úkon započtení žalované ze dne 20. 3. 2013. Žalobce k tomu uvádí, že podle zákona č. 65/1965 Sb. zákoník práce, nebylo možné nárok z pracovněprávního vztahu účinně započíst ani proti pohledávce, která by sama o sobě mohla z důvodu započtení zaniknout (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 615/2001 ze dne 18. 12. 2001). Žalobce má tedy za to, že v posuzovaném případě (kdy přinejmenším část nároku žalované se řídí zákoníkem práce – viz strana 3 a 4 usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 15 Co 232/2013-764 ze dne 26. 11. 2013) se žalovaná snažila uplatnit proti pohledávce žalobce vyplývající z občanskoprávních vztahů k započtení svůj nárok, který má pracovněprávní povahu. Vzhledem k tomu, že nárok z pracovněprávních vztahů nemohl započtením zaniknout, nebylo možné jej účinně započíst nejen na jiný pracovněprávní nárok, ale ani na takovou pohledávku, která by sama o sobě mohla z důvodu započtení zaniknout, a to ani tehdy, kdy by zaměstnanec a zaměstnavatel projevili v tomto směru souhlasnou vůli (což se v daném případě nestalo). Podle žalobce tak není příhodná argumentace Městského soudu v Brně, že„ závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout podle právní účinné ode dne 1. 1. 2007 rovněž započtením“, neboť přinejmenším část nároku žalované se řídí zákonem 65/1965 Sb. a právní úprava účinná ode dne 1. 1. 2007 na něj nedopadá. K tomu dále žalobce uvádí, že žalovaná svým neplatným započtením ze dne 20. 3. 2013 sice tvrdila zánik pohledávek do výše, v jaké se vzájemně kryjí, ovšem následně své pohledávky za zaniklé sama nepovažovala a naopak se jich domáhala v občanském soudním řízení, když zde žalobce odkazuje na rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-681 ze dne 7. 2. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 232/2013-764 ze dne 26. 11. 2013 a rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-935 ze dne 16. 12. 2014. Podstatnou skutečností tak je, že žalovaná se po neplatném zápočtu sama chovala tak, jako by k započtení nedošlo a domněle„ započítávané“ pohledávky nezanikly, neboť jejich úhradu stále požadovala a tyto také byly soudem posouzeny a následně přiznány či zamítnuty. Po právní moci výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-935 ze dne 16. 12. 2014 žalobce žalované veškeré přiznané pohledávky (tedy včetně oněch neplatně„ započtených“) uhradil v plné výši. Mimo uvedeného pak žalobce považuje jednání žalované za v rozporu s dobrými mravy a je zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany. Nikdo totiž nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Podle žalobce se pak soud I. stupně námitkou v rozporu s dobrými mravy nijak nevypořádal. K tomu žalobce ještě doplňuje, že nelze též přehlédnout, že naopak námitkou rozporu s dobrými mravy vznesenou žalovanou v jiné souvislosti se soud I. stupně náležitě zabývá v bodech 43 a 44 rozsudku, kdy právě tam nastíněný náhled na problematiku rozporu s dobrými mravy je příhodný a aplikovatelný i na uplatněnou námitku započtení žalovanou, která tímto jednáním zjevně zneužívá práva s cílem poškodit žalobce. 5. Dále žalobce poukazuje na skutečnost, že soud I. stupně se zabýval existencí pohledávek, které žalovaná použila k započtení, přičemž zdůrazňuje závěry, které soud I. stupně učinil v bodu 36 napadeného rozsudku. K závěru spočívající v tom, že„ započetla-li žalovaná za některé z období úrok z prodlení z částky vyšší, než z jaké jí byl přiznán úrok z prodlení rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-935, soud k započtení v tomto rozsahu nepřihlížel, neboť rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-935 byl shledán oprávněným pouze nárok v přiznané výši“, žalobce uvádí, že účastník, jenž provádí započtení, sám určuje, která pohledávka a v jaké výši se započítává, stejně tak určuje, proti které pohledávce a v jaké výši bude započtena. Pokud účastník neoznačí započítávané pohledávky takovým způsobem, aby bylo možno určit, které z nich započtením zanikly (popřípadě v jaké části) a které mají trvat nadále (popřípadě v jaké části), bude započtení jako celek neurčité a tedy neplatné. Při započtení více pohledávek nastává problém s určitostí předmětu započtení také tehdy, pokud některá ze započítávaných pohledávek nebude platná, popřípadě nebude existovat v té výši, v jaké jí účastník učiní předmětem započtení. Zde žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 360/2005, sp. zn. 33 Odo 336/2005 a sp. zn. 21 Cdo 3330/2011. Žalobce dále uvádí, že vzhledem k tomu, že z obsahu započtení musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele, žalobce opakovaně namítá neurčitost zápočtu provedeného žalovanou. Neurčitost započtení jde k tíži žalované, která si byla vědoma, že započítává sporné a pouze nepravomocné přiznané pohledávky. Nelze tak pochybení žalované, spočívající v následné neurčitosti započtení, dodatečně zhojit postupem soudu, který sám nahrazuje vůli žalované, když přetváří právní úkon započtení a následnými vlastními početními operacemi namísto žalované dodatečně stanovuje (vypočítává) započítávané částky příslušenství v návaznosti na snížení částky jistin, přiznané žalované konečným pravomocným rozhodnutím soudu. Uvedený postup je v rozporu s § 580 zákona č. 40/1964 Sb., neboť sám účastník, jenž provádí započtení, musí jednoznačně určit pohledávku (případně její část) a její výši, kterou započítává. Nelze tak započítávat pohledávku v neexistující výši. Argumentum ad absurdum by akceptace takového postupu umožňovala rezignaci na konkretizaci výše započítávané pohledávky a zápočet pohledávky v nadhodnocené výši s očekáváním, že v případě soudního sporu to bude až soud, který bude náležitě určovat výši započítávané pohledávky. V tomto směru žalobce odkazuje na vypracované tabulky v rámci odvolání. K závěru soudu I. stupně, že„ vycházela-li žalovaná z částky nižší, posoudil soud uvedené jako právo žalované, požadovat méně, než činí její nárok“, žalobce uvádí, že účastník, jenž provádí započtení, sám určuje, která pohledávka a v jaké výši se započítává, stejně tak určuje, proti které pohledávce a v jaké výši bude započteno. Pokud účastník neoznačí započítávané pohledávky takovým způsobem, aby bylo možno určit, které z nich započtením zanikly (popřípadě v jaké části) a které mají trvat nadále (popřípadě v jaké části), bude započtení jako celek neurčité, a tedy neplatné. Při započtení více pohledávek nastává problém s určitostí předmětu započtení také tehdy, pokud některá ze započítávaných pohledávek nebude platná, popřípadě nebude existovat v té výši, v jaké ji účastník učiní předmětem započtení (když i zde žalobce odkazuj