15 CO 188/2021-170 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném dne 7. 11. 2014 a vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. 49 C 7/2015 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 3 200 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. [číslo] v kat. území [část obce] v [obec], který je ve vlastnictví žalobce. Žalovaný ze bránil zaplacení požadované částky poukazem na to, že žalobce není vlastníkem předmětného pozemku. V souvislosti s touto obranou žalovaný podal vzájemnou žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, o výměře 80 m2, zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí], v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen předmětný pozemek). Soud I. stupně usnesením ze 4. 10. 2018, č. j. 49 C 7/2015-50 vzájemnou žalobu žalovaného vyloučil k samostatnému řízení; řízení bylo nadále vedeno pod sp. zn. 49 C 153/2018. Vzájemnou žalobu odůvodnil tím, že předmětný pozemek slouží jako oplocená zahrádka domu [adresa] na ulici [ulice] v [obec] (postavený na pozemku p. [číslo]). Předzahrádka přiléhá na jedné straně k domu a na druhé straně je ohraničena veřejnou komunikací – chodníkem. Předzahrádka současně zajišťuje vstup do domu a tvoří s ním logický, integrální a souladný celek. Žalovaný tvrdil, že pozemek dnes označený parc. [číslo] nabyli do vlastnictví jeho rodiče [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří na něm v roce 1936 postavili dům s [adresa], přičemž byli vždy jednoznačně přesvědčeni, že součástí tohoto pozemku je i předmětný pozemek (dnes označený parc. [číslo]). Tvrdil dále, že v průběhu let se dům s pozemky dostal do jeho vlastnictví (částečně děděním, částečně darováním) a že ohledně předmětného pozemku (předzahrádky) byli on i jeho právní předchůdci vždy v dobré víře, že k tomuto pozemku mají vlastnické právo. Toto přesvědčení se opíralo jednak o běžnou logiku uspořádání sousedních pozemků (s obdobně vybudovanými a oplocenými předzahrádkami), dále pak i o skutečnost, že k předzahrádce se jeho rodiče vždy chovali jako oprávnění vlastníci, když tuto nepřetržitě výlučně na svůj náklad udržovali a zvelebovali. O tom, že by neměl být vlastníkem předmětného pozemku, se žalovaný dozvěděl až v roce 2012, kdy si základě informací od žalobce ověřil, že pozemek je v katastru nemovitostí vedený jako pozemek ve výlučném vlastnictví žalobce. Žalovaný namítal, že žalobce se jako vlastník nikdy nechoval a o pozemek se nikdy nestaral. Proto dovozoval, že u něho byly splněny podmínky vydržení podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva spatřoval zejména v tom, že bez vydání určovacího rozsudku není možné provést zápis v katastru nemovitostí za situace, kdy žalobce vlastnické právo žalovaného popírá. 2. Žalobce se vzájemnou žalobou nesouhlasil a navrhoval, aby byla zamítnuta. Zpochybňoval dobrou víru žalovaného a jeho rodičů ohledně vlastnictví předmětného pozemku. V tomto směru poukazoval zejména na to, že rodičům žalovaného (stejně jako ostatním majitelům domů na ulici [ulice] v [obec]) byla předzahrádka propůjčena rozhodnutím Rady [anonymizováno] [územní celek] ze dne 24. 6. 1938. Tvrdil dále, že on sám nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku podle § 5 zákona č. 172/ 1991 ČNR ze dne 24. 4. 1991, o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Poukazoval na to, že žalovaného vyzval k doložení užívacího titulu k předmětnému pozemku přípisem ze dne 10. 9. 2012, na který žalovaný reagoval tak, že si je vědom toho, že není vlastníkem předmětného pozemku a odkázal na rozhodnutí Rady zemského hlavního města Brna ze dne 24. 6. 1938. Z toho dovozoval, že žalovaný i jeho právní předchůdci (jeho rodiče) po celou dobu věděli, že jim předmětný pozemek s předzahrádkou nepatří. 3. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 49 C 153/2018-139 rozhodl tak, že vzájemnou žalobu žalovaného na určení vlastnictví k předmětnému pozemku zamítl (výrok I.) a dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 000 Kč (výrok II.). Z odůvodnění vyplývá, že soud I. stupně vzal za prokázané následující skutečnosti. Rodiče žalovaného ve 30. letech 20. století koupili pozemky v [obec], [katastrální uzemí] a na jednom z pozemků (nyní parcela [číslo]) postavili řadový rodinný dům (nyní [adresa]). Dne 23. 3. 1938 vlastníci domů na ulici [ulice] (mimojiné též rodiče žalovaného) požádali [územní celek] o propůjčení části veřejného statku (a to pozemků před domy). Tyto pozemky byly žadatelům propůjčeny přípisem Rady zemského [územní celek] zn. VI - [číslo] za účelem zřízení předzahrádek za dalších stanovených podmínek. Jednou z podmínek bylo to, že propůjčení mělo být dočasné, předzahrádky měly být ohrazeny a měly mít jednotný vzhled. V rozhodnutí ze dne 23. 3. 1938 (správně však ze dne 24. 6.1938 – pozn. odvolacího soudu) bylo též vlastníkům domu přiznáno„ uznatné“ ve výši 15 Kč ročně pro každého držitele předzahrádky zohledňující jejich péči o veřejný statek (předzahrádku). Po válce nebyla otázka předzahrádek mezi městem a tehdejšími vlastníky domů jakkoli řešena. Dne 3. 12. 1979 se tehdejší správce předmětného pozemku ([ulice] a zahradní správa [územní celek]) obrátil na tehdejší vlastníky domů na ulici [ulice] se žádostí o vypořádání vztahů k pozemkům předzahrádek. Ač nelze s jistotou dovodit, že přípis správce z 3. 12. 1979 byl doručen též žalovanému nebo jeho matce, soud I. stupně to s ohledem na okolnosti případu považoval za vysoce pravděpodobné. Žalovaný nabyl předmětné nemovitosti postupně. Nejprve id. ¼ dědictvím po svém otci [jméno] [příjmení] (na základě rozhodnutí Státního notářství ze dne 15. 10. 1968), ½ nabyl dědictvím po své matce (zemřelé 15. 8. 1996), zbývající ¼ pak nabyl darovací smlouvou ze dne 31. 1. 2006 od své švagrové [jméno] [příjmení]. V hodnocení výše uvedeného skutkového závěru soud I. stupně poukázal na rozhodnutí Státního notářství ze dne 15. 10. 1968, kde bylo jednoznačně uvedeno, že předmětem dědictví je spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech:„ dům [adresa], or. [číslo] [ulice] ulice, se st. [číslo] parc. [číslo] – zahrada, s tím, že pozemky jsou o výměře celkem 462 m2“. Obdobně v darovací smlouvě ze dne 31. 1. 2006 byly na žalobce převáděny nemovitosti označené jako„ rodinný dům [adresa] na pozemku parc. [číslo] pozemek p. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 117 m2 a pozemek p. [číslo] – zahrada o výměře 344 m2“. Soud I. stupně dospěl k závěru, že je vyloučené, že by se při takovémto označení převáděných nemovitostí mohl žalovaný domnívat, že nabyl též vlastnictví k předzahrádce, když předzahrádka v žádné z těchto listin nebyla uvedena, a pozemky byly jednoznačeně popsány účelem využití, přičemž nelze rozumně předpokládat, že předzahrádka by byla součástí pozemku„ zastavěná plocha a nádvoří“. Poukázal dále na výměry pozemků, když u pozemku p. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří) byla uvedena výměra 117 m2, přičemž výměra předzahrádky byla 80 m2. Soud I. stupně považoval za vyloučené, aby žalovaný takovouto nesrovnalost ve výměrách přehlédl. Na základě těchto úvah pak dovodil, že žalovaný nemohl být v dobré víře, že mu (případně jeho právním předchůdcům) předmětný pozemek patří. Soud I. stupně rovněž dovodil, že v dobré víře nemohli být ani rodiče žalovaného. Zde poukázal na rozhodnutí Rady zemského [územní celek] ze dne 23. 3. 1938 (správně však ze dne 24. 6. 1938), které bylo vydáno právě na základě žádosti rodičů žalovaného o propůjčení předmětného pozemku. Byť z této listiny nebylo možné bez dalšího dovodit, že by listina byla skutečně rodičům žalovaného (jako tehdejším vlastníkům nemovitosti) doručena, je z ní nadevší pochybnost zřejmé, že rodiče žalovaného věděli o tom, že jim předmětný pozemek před domem nepatří. Za dané situace tak podle soudu I. stupně bylo vysoce nepravděpodobné, že by rodiče žalovaného tuto informaci nepředali žalovanému a jeho bratrovi (jehož spoluvlastnický podíl ve výši id. ¼ později nabyla švagrová žalovaného [jméno] [příjmení], která ho následně v roce 2006 darovala žalovanému). Soud I. stupně nedostetek dobré víry spatřoval i v tom, že žalovaný na začátku jednáních se žalobcem nezpochybňoval nijak vlastnictví žalobce k předmětnému pozemku, když se nebránil tím, že by on sám měl být vlastníkem tohoto pozemku, pouze vyjadřoval nesouhlas s výší nabízené kupní ceny. Dobrou víru žalovaného nedovodil ani z provedených svědeckých výpovědí. Na základě těchto dílčích skutkových a právních závěrů soud I. stupně dospěl ke konečnému závěru o tom, že v případě žalovaného (i jeho právních předchůdců) nebyly splněny podmínky vydržení ve smyslu § 135a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 4. 1983, když nebyla splněna podmínka 10-leté dobrověrné držby. 4. Proti rozsudku soudu I. stupně žalovaný podal odvolání, kterým navrhoval, aby rozsudek byl změněn tak, že jeho vzájemné žalobě bude vyhověno. Soudu I. stupně vytýkal zejména to, že své rozhodnutí opřel nikoliv o relevantní důkazy