15 CO 35/2022-583 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že„ žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], jsou 2 15 Co 35/2022 povinni zaplatit žalobci částku ve výši 13 409 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 413 409 Kč od 18.12.2012 od 31.10.2013, z částky 163 409 Kč od 1.11.2013 do 28.1.2014, z částky 113 409 Kč od 29.1.2014 do 30.1.2014, z částky 13 409 Kč od 31.1.2014 do zaplacení, přičemž plněním jedné z žalovaných společností zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhé žalované společnosti, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I.). Dále soud I. stupně rozhodl tak, že„ návrh žalobce, aby mu žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], byli povinni zaplatit částku ve výši 120 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně od 18.12.2012 do zaplacení, se zamítá“ (výrok II.). Ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud I. stupně tak, že„ žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], jsou povinni společně nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5 100 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok III.). Současně soud I. stupně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 14 238 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Soud I. stupně rozhodl též o tom, že„ žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], jsou povinni společně nerozdílně zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 48 773 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok V.). V neposlední řadě pak soud I. stupně rozhodl tak, že„ žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], jsou povinni společně nerozdílně zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 20 671 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok VI.). 2. Shora uvedený rozsudek soudu I. stupně byl napaden jak odvoláním žalobkyně, tak i odvoláním žalovaných 1), 2), přičemž žádný z účastníků nenapadá výroky I. a II. rozhodnutí soudu I. stupně (tedy rozhodnutí ve věci samé), ale napadají pouze výroky o nákladech řízení jak ve vztahu mezi účastníky, tak ve vztahu ke státu a též žalované 1), 2) napadají výrok soudu o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek. 3. Žalobkyně podaným odvoláním napadá výroky III. a IV. rozsudku soudu I. stupně, když má za to, že v napadených výrocích III. a IV. spočívá rozhodnutí soudu I. stupně na nesprávném právním posouzení věci. Dle názoru žalobkyně soud I. stupně nesprávně rozhodl o výši nákladů řízení, když žalobkyni nepřiznal paušální náhradu za některé učiněné úkony v souladu s vyhl. č. 254/2015 Sb. Podle žalobkyně soud I. stupně též nesprávně rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení státu ve výši 14 238 Kč, když ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. neaplikoval ve spojením s ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. 4. Žalobkyně své odvolání odůvodnila v rámci doplnění ze dne 20. 12. 2021, v němž uvádí, že soud I. stupně o nákladech řízení ve výroku III. rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., a sice podle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě uložil solidárně žalovaným 1), 2) s ohledem na skutečnost, že žalobkyně měla jednak převážný úspěch ve věci a navíc rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. V této souvislosti soud I. stupně přiznal žalobkyni částku paušálních náhrad hotových výdajů za 17 úkonů po à 300 Kč. V této souvislosti žalobkyně uvádí, že ve vyčíslení nákladů řízení, které žalobkyně v souvislosti se závěrečným návrhem uvedla v podání ze dne 20. 9. 2021, požadovala paušální náhradu hotových výdajů za 32 úkonů, které specifikovala. V tomto směru se jedná o následující úkony: dle § 1 odst. 3 písm. a/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 1) výzva k plnění ze dne 7. 12. 2012 2) žaloba ze dne 20. 12. 2012 3 15 Co 35/2022 3) vyjádření ze dne 26. 7. 2013 4) návrh na pokračování v řízení ze dne 31. 10. 2013 5) vyjádření ze dne 20. 2. 2015 6) podání ze dne 24. 2. 2015 7) vyjádření ze dne 12. 10. 2015 8) návrh na přerušení řízení ze dne 9. 2. 2018 9) návrh na pokračování v řízení ze dne 15. 2. 2019 10) vyjádření ze dne 18. 2. 2020 11) vyjádření ze dne 9. 4. 2021 12) vyjádření ze dne 8. 7. 2021 + doplnění ze dne 12. 8. 2021 (1 úkon) dle § 1 odst. 3 písm. c/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 13) účast na jednání před soudem I. stupně dne 31. 10. 2013 14) účast na jednání před soudem dne 5. 2. 2015 15) účast na jednání před soudem dne 24. 1. 2017 16) účast na jednání před soudem dne 30. 3. 2017 17) účast na jednání před soudem dne 18. 3. 2021 – žalobkyně neví, zda jednání přesáhlo 2 hodiny, proto požaduje 1 nebo 2 úkony podle obsahu spisu 18) účast na jednání před soudem I. stupně dne 8. 6. 2021 19) účast na jednání před soudem dne 16. 9. 2021 dle § 1 odst. 3 písm. b/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 20) příprava účasti na jednání před soudem dne 31. 10. 2013 21) příprava účasti na jednání před soudem dne 5. 2. 2015 22) příprava účasti na jednání před soudem dne 24. 1. 2017 23) příprava účasti na jednání před soudem dne 30. 3. 2017 24) příprava účasti na jednání před soudem dne 18. 3. 2021 25) příprava účasti na jednání před soudem dne 8. 6. 2021 26) příprava účasti na jednání před soudem dne 16. 9. 2021 dle § 1 odst. 3 písm. d/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 27) jednání s protistranou v dubnu 2017 (viz sdělení žalobkyně ze dne 1. 6. 2017) 28) jednání s protistranou dne 8. 9. 2017 (viz sdělení žalobkyně ze dne 21. 9. 2017) dle § 1 odst. 3 písm. f/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 29) odvolání ze dne 4. 11. 2015 30) odvolání ze dne 20. 5. 2016 31) odvolání ze dne 10. 2. 2020 + doplnění argumentace (1 úkon) dle vyhl. č. 254/2015 Sb. 4 15 Co 35/2022 32) účast na místním šetření se znalcem ([právnická osoba]) dne 9. 10. 2019 – 1 úkon (výčet úkonů ve vyhl. č. 254/2015 Sb. je demonstrativní). 5. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 222/18 a sp. zn. II. ÚS 2434/14, kdy poukazuje na nezbytnost řádného odůvodnění rozhodnutí soudů, jež při svém naplnění vede ve svých důsledcích k vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Uvedené zásady platí též pro rozhodování o nákladech řízení. Žalobkyně tak má za to, že v projednávané věci, pokud jde o úkony pod [číslo] až 26, 27, 28, 30 a 32, soud I. stupně žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, aniž by v rozsudku odůvodnil, co ho k takovémuto závěru vedlo. V tomto směru je rozhodnutí soudu I. stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pokud jde o rozsah náhrady nákladů řízení, ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. obsahuje pravidlo, dle nějž jsou hrazeny toliko náklady„ potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva“. Toto pravidlo se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady nezastoupeného účastníka řízení dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. (dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem). Žalobkyně dále poukazuje na to, že zvláštním právním předpisem je vyhl. č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a Exekučního řádu. Žalobkyně dále v této souvislosti uvádí, co se pro účely uvedené vyhlášky úkonem rozumí a dále uvedené vysvětluje k jednotlivým úkonům uvedenými pod [číslo] s tím, že dle názoru žalobkyně soud I. stupně nesprávně právně posoudil rozsah náhrady nákladů řízení a žalobkyni měla být přiznána náhrada nákladů řízení za tyto uvedené úkony, neboť je lze považovat za úkony„ potřebné k účelnému uplatňování práva“, když tyto mají oporu v právní úpravě i judikatuře. 6. Žalobkyně dále shledává nesprávnost právního posouzení soudem I. stupně v jeho rozhodnutí i v otázce uložení povinnosti žalobkyni uhradit částku nákladů řízení státu ve výši 14 238 Kč. V tomto směru žalobkyně odkazuje na ust. § 148 o.s.ř. a uvádí, že stát má podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil podle § 140 odst. 2, 3 o.s.ř. a dle § 141 odst. 2 o.s.ř., a to podle kritérií uvedených v § 142, § 143 a § 146 o.s.ř., s tím, že lze shrnout, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu se řídí podle toho, jakým způsobem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (když zde též odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. I. Cz 70/76 a též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 92/08). V této souvislosti žalobkyně právě s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08 uvádí, že pojem výsledek řízení užitý v § 148 odst. 1 o.s.ř. není totožný s pojmem úspěchu ve věci, pojetí ztotožňující výsledek řízení s úspěchem ve věci je příliš zužující. Výsledek řízení totiž ve skutečnosti odkazuje