16 CO 240/2021-674 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že návrh žalobce, aby mu žalovaný zaplatil částku 460 000 Kč s 8,5 % zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2001 do zaplacení, zamítl (výrok I.), žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 220 613,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zastupujícího advokáta žalovaného (výrok II.) a žalobce zavázal k povinnosti zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 8 750 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Po doplnění dokazování o nová tvrzení a nové důkazy dospěl soud I. stupně k závěru, že námitka promlčení žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tak i ohledně nároku na náhradu škody, vznesená žalovaným, je důvodná. Dovodil, že subjektivní promlčení doba počala běžet dnem 6. 2. 2001, tj. po doručení rozsudku pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30, právnímu zástupci žalobce, a marně uplynula dnem 6. 2. 2003, neboť žaloba žalobce byla soudu I. stupně doručena až dne 27. 3. 2003 (viz bod 35 rozsudku soudu I. stupně). Ve vztahu k objektivní promlčecí době dospěl k závěru, že ohledně zaplacené částky 17 000 Kč počala běžet dnem 21. 5. 1999 a marně uplynula dnem 21. 5. 2002, ohledně zaplacené částky 50 000 Kč počala běžet dnem 2. 10. 1999 a marně uplynula dnem 2. 10. 2002 a ohledně zaplacené částky 60 654,80 Kč počala běžet dnem 6. 10. 1999 a marně uplynula dnem 6. 10. 2002 (viz bod 34. rozsudku soudu I. stupně). Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby se stala obecně známá skutečnost, že objekt zimního stadionu byl v rozhodném období ve špatném technickém stavu, což vyplynulo i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005, který označil neutěšený stav zimního stadionu ke konci roku 1999 za notorietu. Z těchto stěžejných důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl a ve věci neúspěšného žalobce zavázal za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. k náhradě účelně vynaložených nákladů řízení ve věci úspěšnému žalovanému a dále neúspěšného žalobce zavázal za použití ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. k náhradě státem zálohovaných nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal blanketní odvolání žalobce. V následném doplnění namítl, že soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním, věc nesprávně právně posoudil, napadené rozhodnutí soudu I. stupně je nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a řízení před soudem I. stupně je zatíženo významnými vadami, mimo jiné i porušením práva na spravedlivý proces a porušením zásady rovnosti procesních stran. Zdůraznil, že soud I. stupně svým závěrem o promlčení tvrzených nároků ve dvouleté subjektivní lhůtě porušil ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., tedy povinnost být vázán právním názorem odvolacího soudu, bylo-li jeho rozhodnutí zrušeno a byla-li mu věc vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení. Běh dvouleté subjektivní promlčecí doby začal běžet až dnem 1. 4. 2001, tj. den po právní moci rozsudku pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30, tudíž ke dni podání žaloby, tj. ke dni 27. 3. 2003, subjektivní promlčecí lhůta ještě neuplynula. Dále uvedl, že žalovaný byl zapsán jako katastrální vlastník zimního stadionu v žalovaném období, tedy v období od 1. 5. 1999 do 31. 3. 2001, a v tomto období zimní stadion včetně předmětných nebytových prostor užíval a požíval jako domnělý vlastník. V žalovaném období žalovaný přijímal plnění (nájem za nebytové prostory) z právního důvodu, který posléze odpadl. V daném případě došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení právní mocí rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30, tedy dne 31. 3. 2001, a až od tohoto data (resp. od 1. 4. 2001) začala následně plynout objektivní promlčecí doba. Žaloba byla v dané věci podána dne 27. 3. 2003, tudíž ke dni podání žaloby ještě neuplynula ani objektivní tříletá promlčecí doba. Co se týče inkasovaného nájemného (tj. inkasované nájemné v období od 20. 5. 1999 do 5. 10. 1999), soud I. stupně nesprávně uzavřel, že uplynula objektivní tříletá promlčecí doba, přičemž v rozporu s žalobními tvrzeními a důkazy konstatoval, že není možno v dané věci uvažovat o desetileté objektivní promlčecí době, ačkoliv se na straně žalobce jednalo minimálně o úmysl nepřímý. Žalovaný věděl, že se svým jednáním může vůči žalobci bezdůvodně obohatit (případně mu způsobit škodu), a pro případ, že se bezdůvodně obohatí (škodu žalobci způsobí) s tím byl srozuměn. Opakovaně zdůraznil, že majetkový prospěch – bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce bylo přitom obohacením úmyslným, případně škoda byla žalovaným žalobci způsobena úmyslně; a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého. Vzhledem k uvedené odvolací argumentaci žalobce uzavřel, že jeho nárok uplatněný žalobou v žádném případě promlčen není. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a žalovaného zaváže k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. jej zruší a věc vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Právní zástupce žalovaného v písemném vyjádření k odvolání žalobce v prvé řadě zdůraznil, že soud I. stupně se sice odchýlil od právního názoru odvolacího soudu, avšak učinil tak poté, co na základě nových tvrzení žalovaného doplnil dokazování o nové důkazy, ze kterých vyplynuly nové skutkové okolnosti významné pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, tedy okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Skutkový stav se tedy změnil a soud I. stupně v takovém případě názorem odvolacího soudu nebyl vázán. Vyslovil-li odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 20. 2. 2018, č. j. 16 Co 188/2015-411, právní názor, že subjektivní promlčecí doba začala běžet dnem 1. 4. 2021, tzn. den následujícím po právní moci rozsudku pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30, vyslovil tento názor v době, kdy nebyl důkazně proveden celý obsah tohoto soudního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 94/1999. Z uvedeného spisu bylo prokázáno, že žalovaný vlastnické právo žalobce uznal již dne 7. 8. 2000, žalobce vzal toto uznání na vědomí nejpozději dne 30. 11. 2000, kdy se k němu vyjadřoval, dne 4. 12. 2000 vyhlásil Městský soud v Brně rozsudek pro uznání a žalobce i žalovaný se proti tomuto rozsudku vzdali práva odvolání. Žalovaný tedy zrekapituloval, že nejzazším momentem, kdy se žalobce o tvrzeném bezdůvodném obohacení a osobě obohaceného bezpečně dozvěděl, byl den 4. 12. 2000, kdy na soudním jednání žalovaný vlastnické právo žalobce uznal, soud I. stupně podle uznání žalovaného rozhodl rozsudkem pro uznání, ve kterém určil, že vlastníkem zimního stadionu je žalobce, přítomnému žalobci i žalovanému rozsudek vyhlásil a žalobce i žalovaný se vzdali práva odvolání, čímž se stal tento rozsudek nezvratným. Subjektivní dvouletá promlčecí doba tedy začala běžet nejpozději dne 4. 12. 2000 a nárok uplatněný žalobcem je v této lhůtě promlčen. Nárok žalobce je promlčen i v objektivní tříleté promlčecí lhůtě, která počala běžet dne 21. 5. 1999, 2. 10. 1999, resp. 6. 10. 1999, tedy dny následující po inkasu příslušných částek. Navíc žalovaný v užívání a přístupu do předmětných prostor žalobci nijak nebránil a žalobce k převzetí stadionu a ujetí se jeho držby opakovaně vyzýval. Vůbec tedy nemůže být řeč o tom, že by se žalovaný na úkor žalobce obohacoval nebo mu působil škodu úmyslně, neboť do stadionu sám investoval, když v červnu 1999 zde zrekonstruoval sociální zázemí, přičemž hodnota této rekonstrukce převyšovala 200 000 Kč. Pokud žalovaný v říjnu 1999 nechal stadion odpojit od médií, učinil tak poté, co vyšel najevo plný rozsah jeho havarijního technického stavu. Rovněž připomněl, že též Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005, seznal neutěšený stav zimního stadionu a předmětných prostor ke konci roku 1999 jako obecně známou skutečnost. Žalovaný uzavřel, že žalobce celou anabázi s neplatností kupní smlouvy zavinil, žalobcem uplatněné právo je v rozporu s dobrými mravy, žalobce za žalovaným žádný nárok nemá, který by tak jako tak by byl promlčen v subjektivní i objektivní promlčecí lhůtě. Uzavřel, že rozsudek soudu I. stupně je správný a odvolání žalobce nedůvodné. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. 4. Žalobce v následné replice k vyjádření žalovaného zopakoval svou odvolací argumentaci a zdůraznil, že žalovaný se na úkor žalobce obohatil úmyslně, tudíž objektivní promlčecí doba je desetiletá. 5. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalobce důvodné není. 6. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 věta prvá zákona č. 89/2012 S