18 CO 334/2021-397 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 200.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 200.000 Kč od 4. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále soud zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 100.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 100.000 Kč od 4. 12. 2019 do zaplacení (výrok II). Konečně soud žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení v částce 56.105,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok III). 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobce domáhal proti žalované (jako právní nástupkyni svého otce [jméno] [příjmení], který zemřel 13. 7. 2019) zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, jako vrácení plnění ze dvou zápůjček, když 30. 5. 2018 poskytl otci žalované částku 100.000 Kč a 23. 10. 2018 pak částku 200.000 Kč. Splatnost zápůjček nastala dle § 2393 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“) uplynutím výpovědní doby šesti týdnů, přičemž žalobce zápůjčky vypověděl dopisem ze dne 21. 10. 2019, lhůta uplynula dne 3. 12. 2019, žalovaná na dlužné částky dosud nic neuhradila. Žalovaná s uplatněným nárokem nesouhlasila, uvedla, že je doložen pouze převod předmětných částek, z dokladů však nevyplývá, že se jedná o zápůjčky či jiné právní tituly, má za to, že v případě uvedených částek nejde o zápůjčky ze strany žalobce jejímu otci, ale že se může jednat o splacení dluhu ze strany žalobce vůči jejímu otci. Z provedených důkazů dospěl soud k závěru, že na základě smlouvy o zápůjčce poskytl žalobce [jméno] [příjmení] dne 23. 10. 2018 částku 200.000 Kč (této částce odpovídá, že [jméno] [příjmení] zaslal ze svého účtu 245.630 Kč na účet města Znojma, jako kupní cenu za pozemek, když kupní cena byla zaplacena 30. 10. 2018, přičemž tato zápůjčka byla sjednána za přítomnosti bratra účastníků smlouvy [jméno] [příjmení] a jejich matky [jméno] [příjmení]). Protože žalovaná vstoupila do práv a povinností jejího zemřelého otce, byla povinna vrátit půjčku po uplynutí šesti týdnů, od kdy jí byla výpověď žalobce doručena (22. 10. 2019), poslední den lhůty uplynul 3. 12. 2019, od 4. 12. 2019 nastalo prodlení s dlužnou částkou, proto má žalobce právo i na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ, nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 3. Pokud jde o částku 100.000 Kč, poskytnutou žalobcem [jméno] [příjmení] 30. 5. 2018, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce, neboť výpovědi svědků i žalobce byly u této částky rozporné. Žalobce v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] uvedl, že peníze měly být na rekonstrukci bytu a nákup parcely (částka 300.000 Kč nebyla rozlišena), v projednávané věci uvedl, že na dodělání, resp. rekonstrukci bytu na ulici [ulice], při výslechu pak uvedl, že mu bratr řekl, že mu mají přivézt kuchyni, která měla stát 90.000 Kč plus montáž, a že nemá peníze. Svědek [příjmení] se ohledně této částky vyjádřil neurčitě, když sdělil, že půjčka byla pravděpodobně i na byt. Soud zkoumal, zda následně otec žalované platil ze svého účtu nějakou platbu v rozmezí 80- 90.000 Kč a komu, ale toto nebylo zjištěno. Naopak bylo prokázáno, že půjčky v rodině probíhaly i hotovostně, a že [jméno] [příjmení] měl příjmy nejen ze zaměstnání, ale i z další činnosti, přičemž značnou část příjmu použil na celkovou rekonstrukci bytu. Na základě uvedených zjištění soud návrh ohledně částky 100.000 Kč jako nedůvodný zamítl. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho změny ve výroku II tak, že bude jeho žalobě vyhověno i v části, kterou se po žalované domáhal zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím. Namítl, že soud na základě provedených důkazů dospěl ke dvěma zcela odlišným skutkovým zjištěním, když však vycházel z těch stejných důkazních prostředků. Zejména v případě výpovědí svědků soud přisvědčil vždy jen části tvrzených informací a napadené rozhodnutí se tak jeví pouze jako jakýsi kompromis pro oba účastníky řízení, který však nemá podklad ve skutkovém zjištění. Soud své závěry o důvodnosti či nedůvodnosti nároku opíral v podstatě pouze o to, zda přisvědčil tvrzeným důvodům jedné či druhé zápůjčky. Podle § § 2390 OZ platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Z uvedeného ani z žádného dalšího ustanovení zákona či z judikaturní praxe nevyplývá, že by důvod zápůjčky byl obligatorní náležitostí smlouvy o zápůjčce (pokud však nejde o účelovou zápůjčku, což v tomto případě nebylo). Žalobce opakovaně zdůrazňoval, že v posuzovaném případě je stěžejní přechod peněžních prostředků z bankovního účtu žalobce na bankovní účet právního předchůdce žalované, a to, že nikdy nedošlo k vrácení těchto peněžních prostředků, a to ani právním předchůdcem žalované ani samotnou žalovanou. Žalovaná sice tvrdila, že došlo k vrácení těchto peněžních prostředků v hotovosti, ale k žádnému z těchto tvrzení nedoložila jediný důkaz. Pokud by soud eventuálně nepřisvědčil tomu, že se v případě částky 100.000 Kč, která byla žalována z titulu zápůjčky, nejednalo toliko o zápůjčku, pak v každém případě byl soud povinen se s touto záležitostí vypořádat, když na základě listinných důkazů nebylo pochyb o tom, žalobce poskytl právnímu předchůdci peněžní prostředky v celkové výši 300.000 Kč, ale k jejich vrácení už nedošlo. Výrok II napadeného rozhodnutí spočívá v nesprávném posouzení věci, neboť minimálně se v tomto případě jednalo o bezdůvodné obohacení, pokud nejde o zápůjčky, na čemž žalobce setrvává. 5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadeném výroku II. Uvedla, že žalobce nedoložil žádný přímý důkaz o tom, že by platba připsaná na účet jejího otce dne 30. 5. 2018 měla být zápůjčkou ve výši 100.000 Kč. V žalobě žalobce pouze uvedl, že 30. 5. 2018 poskytl zápůjčku 100.000 Kč a blíže k tomu nic nespecifikoval, přičemž ve výpisu z účtu není důvod platby identifikován. Teprve na výzvu soudu žalobce tvrdil, že účelem zápůjčky bylo dofinancování dodělání, resp. rekonstrukce bytu ve [obec] na ulici [ulice]. Žalovaná nepopírá, že obligatorní náležitostí smlouvy o zápůjčce není důvod zápůjčky, v daném případě však, pokud měla být předmětná smlouva o zápůjčce uzavřena ústně a v době sporu již druhý z účastníků (vypůjčitel) nežije, je na žalobci, aby existenci takové zápůjčky sám prokázal. Žalobce však soudu nedoložil žádný přímý důkaz a uzavření zápůjčky nebylo žalobcem prokázáno ani jinými nepřímými důkazy. Soud v tomto směru správně dovodil, že následné výpovědi svědků ([obec] [anonymizováno], [jméno] [příjmení]) byly v porovnání s účastnickou výpovědí žalobce rozporné, účelové, a to také s ohledem na poměr k žalobci a k rozvráceným vztahům k žalované a její rodině. Soud správně svůj zamítavý výrok založil na svědecké výpovědi svědka [příjmení], který sice vypovídal o své vědomosti zápůjčky ve výši 300.000 Kč, vůbec se nezmiňoval o možnosti zápůjčky 100.000 Kč na rekonstrukci bytu, neboť uvedl v souvislosti se zápůjčkou 300.000 Kč za účelem koupě pozemku v [obec], že peníze otec žalované potřeboval proto„ že je již vybraný z peněz díky bytu“. Soud také správně své rozhodnutí založil na sdělení tohoto svědka, že zápůjčky v rodině žalobce a otce žalované probíhaly nejen přes účet, ale i v hotovosti, což nepřímo potvrdil svědek [příjmení] [příjmení]. Žalovaná měla a má za to, že žalobcem tvrzená fluktuace peněžních prostředků nemůže být důkazem existence v daném případě zápůjčky ve výši 100.000 Kč, neboť tato potvrzuje pohyb prostředků, nikoliv právní důvod plateb. Protože žalobce ke svému tvrzení o platbě z 30. 5. 2018 ve výši 100.000 Kč, jako zápůjčce, nic dalšího skutkově nevymezil a nedoložil žádný další právně významný důkaz, soud celou situaci v rámci skutkových zjištění vztahujících se k výroku II správně právně vyhodnotil. 6. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející, přezkoumal v odvoláním napadeném výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 100.000 Kč s příslušenstvím a na něm závislém výroku III o nákladech řízení, jakož i řízení jejich vydání předcházející, doplnil tvrzení účastníků při jednání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Právní moc výroku I rozsudku nebyla odvoláním žalobce dotčena, neboť jeho odvolání směřovalo pouze do skutkově samostatného výroku II (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 8. Podle § 2390 OZ přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu