19 CO 17/2022-123 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.7.2021, č.j. 108 C 5/2020-93, bylo rozhodnuto takto: I. Určuje se, že žalobce a) a žalobkyně b) mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼, žalobce a) je výlučným vlastníkem podílu o velikosti id. ½ a žalobkyně b) je výlučným vlastníkem podílu o velikosti id. ¼ na nemovitosti, a to pozemku parcelní [číslo] ostatní plocha, o výměře 78 m², zapsaném na LV [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí] u [stát. instituce], [stát. instituce]. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) a žalobkyni b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 41.820 Kč k rukám právního zástupce žalobce a) a žalobkyně b), do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání s tím, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku naplnění podmínek pro vydržení vlastnického práva žalobci k pozemku p. [číslo] v k.ú. [část obce]. Tvrdil, že bylo prokázáno, že prarodiče žalobce a) věděli, že jim předzahrádka nepatří, což vyplývá především z dopisu z 24.6.1938, adresovaného [jméno] [příjmení], a poukazoval na obsah tohoto dopisu a původní vlastnické vztahy k domu. Uvedl, že to byli žalobci, kdo se na dopis z roku 1938 odvolávali v průběhu mimosoudního jednání se žalovaným o koupi předzahrádky v podání z 26.9.2012 a též ji předložili v řízení pod sp.zn. 46 C 20/2015, takže lze mít za to, že o listině věděli. Sdělil, že ¼ nemovitostí nabyli žalobci do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy v roce 1984, v řízení o povolení stavby garáže v roce 1990 nebyla otázka vlastnictví předzahrádky řešena a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v posudku z 10.6.1983 rozlišuje mezi zahradou a předzahrádkou, která není oceňována, jen její oplocení a přípojky. Tvrdil, že většina svědků má vztah k projednávané věci, neboť jsou či byli ve stejné situaci jako žalobci, s nimiž se znají, a soud měl přihlédnout k výpovědi svědka [příjmení]. Rozebíral podmínky pro vydržení, když dle něho nemohli být žalobci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky předzahrádky. Zrekapituloval znovu jednotlivé důkazy, které dle něj vyvracejí dobrou víru žalobců, a uvedl, že mezi jednotlivými parcelami je rodinný dům a hranice mezi pozemky je zřejmá. Navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba na určení vlastnictví byla zamítnuta. 3. Žalobci ve vyjádření k odvolání sdělili, že o listině z 24.6.1938 se dozvěděli až v roce 2014, do té doby netušili, že jsou jakékoli pochybnosti o vlastnictví předzahrádky a žalovaný nedoložil, že by jim byla tato listina do daného roku známá, což lze konstatovat i o listině od [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [územní celek] ze 3.12.1979. Poukazovali na znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] z roku 1983, jenž oceňoval rodinný dům s předzahrádkou, malým dvorkem a zahradou, dále na stavební řízení při výstavbě garáže v domě, kdy též nevznikla pochybnost o tom, že by nebyli vlastníky předzahrádky a též na to, že jako laici, až do porady s právníkem, o institutu vydržení nevěděli a vlastnické právo vydrželi dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Uvedli, že předzahrádka tvoří s ostatními pozemky jeden celek a z tohoto celku pak je předzahrádka zcela zanedbatelnou výměrou a tvoří s pozemky integrální celek. Navrhli, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu (účastníci další návrhy na dokazování nevznášeli, a to ani v odvolacím řízení) i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku také odkazuje. Skutková zjištění učiněná soudem I. stupně z jednotlivých důkazů jsou správná a odvolací soud ohledně nich odkazuje na body 5. až 16. odůvodnění napadeného rozsudku s upřesněním překlepu v bodu 7. (jinak je to ale v rozsudku správně), když od [jméno] a [jméno] [příjmení] nabyli v roce 1984 žalobci do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů) podíl o velikosti ¼ (nikoli tedy ½, když ¼ nabyla [jméno] [příjmení]) a upřesněním toho, že dopis [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [územní celek] ze 3.12.1979 má jako adresáta uvedeno – majitel domu [ulice], tj. neplyne z něj, komu byl určen a kdo byl vyzván, aby se s danou organizací spojil, ani není známo, zda a komu byl doručen. Se závěry soudu I. stupně o skutkovém stavu, učiněnými v bodu 18. odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožňuje a též na ně odkazuje, když tyto závěry jsou správné. Lze k tomu doplnit, že žalobce a) se dle svého vyjádření u jednání 22.9.2020 v domě narodil a bydlel v něm jako dítě, až do doby, kdy začal chodit do 2. nebo 3. třídy a kdy se přestěhovali, a v domě zůstala bydlet jeho babička a strýc a poté se o dům a své příbuzné začal starat od roku 1982 a bydlel v něm trvale od roku 1985 a on si vybavuje, že plot i úprava předzahrádky tam byly už když on byl dítě, babička mu nikdy neřekla, že by předzahrádka k domu nepatřila a až do roku 2012 po něm v souvislosti s ní nikdo nic nechtěl a nic jim o tom neříkal a on si myslel, že se jedná o jejich majetek. Současně u téhož jednání zástupkyně žalovaného uvedla, že jí není známo, jakým způsobem se o pozemky staral stát, jakožto předchůdce žalovaného a žalovaný sám se o to začal starat, jakmile mu to známo bylo (tj. v roce 2012). Ohledně rozhodnutí ze 13.8.1990 (bod 13. odůvodnění napadeného rozsudku) lze ještě uvést, že dle jeho bodu 12. musela být srážková voda z příjezdu ke garáži svedena na vlastní pozemek, což tam byla jen ta předzahrádka a neměla zatékat do sousedních objektů a dle bodu 13. daného rozhodnutí (jenž je ve spise na č.l. 15 až 16) museli žalobce a) a jeho sestra písemně žádat příslušnou organizaci o souhlas s přejezdem přes veřejný chodník (na ulici, za plotem) a ohledně předzahrádky o nic žádat nemuseli. 5. Pokud jde o právní závěry soudu I. stupně, vycházející ze skutkového stavu tak, jak je uveden v napadeném rozsudku, případně doplněn či upřesněn výše, ty považuje odvolací soud za zcela správné, úplné, přesné a výstižné a plně se s nimi ztotožňuje. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení je jednoznačně dán tak, jak soud I. stupně vymezil v bodu 19. odůvodnění rozsudku a na projednávanou věc a závěry ohledně vydržení dopadá občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále obč. zák.), jak soud I. stupně správně uvedl v bodu 20. odůvodnění rozsudku. Žalobci předmětný pozemek p. [číslo] v k.ú. [část obce] fakticky dlouhodobě drželi a mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že jejich držba, kterou odvíjeli od kupní smlouvy z roku 1984, darovací smlouvy z roku 1988 a darovací smlouvy z roku 1995, přesahovala (do roku 2012) 10 let, když i od smlouvy z roku 1995 by vydržení dosáhli k roku 2005. 6. Neshoda mezi účastníky byla až v tom, zda žalobci byli držiteli oprávněnými (protože jen takový se dle § 134 odst. 1 obč. zák. může vydržením stát vlastníkem nemovité věci při splnění zákonné 10ti leté délky držby), tj. zda byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim předzahrádka, tj. p. [číslo] v k.ú. [část obce], patří. Svoji dobrou víru o tom, že jim předzahrádka patří, odvozovali od uvedených smluv, uvedených v bodech 7. a 18. napadeného rozsudku, jimiž získali p. [číslo] s domem [adresa] a p. [číslo] v k.ú. [část obce] (v této věci jde vždy o k.ú. [část obce]), když spolu s nabytím těchto nemovitých věcí se chopili i držby p. [číslo] neboť všechny 3 pozemky tvořily jeden oplocený areál, oddělený od veřejného chodníku a silnice na ulici [ulice] i od jejich sousedů. Odvolací soud se plně ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že žalobci byli v dobré víře, že jim předzahrádka, tj. p. [číslo] v k.ú. [část obce], patří, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem i k tomu, že vyvinuli běžnou, normální opatrnost, kterou po nich lze požadovat. 7. Ve vztahu k rozloze p. [číslo] p. [číslo] představovala a představuje rozloha p. [číslo] cca 17 %, což mohlo objektivně založit dobrou víru žalobců o vlastnictví i prostoru předzahrádky, jak soud I. stupně správně rozebral v bodech 24. až 26. odůvodnění napadeného rozsudku. Dle názoru odvolacího soudu není důvod nepoměřovat předzahrádku, tj. p. [číslo] k celkové velikosti pozemku (v součtu obou p. [číslo] p. [číslo]), protože z nabývacích titulů z let 1984, 1988 a 1995 (a k tomu viz i výpis z LV č.l. 17 spisu) vůbec neplyne, jak a kde by měla být p. [číslo] umístěna (neplyne z toho třeba to, že se svým umístěním nachází až za domem ve směru od ulice) a jak je odvolacímu soudu obecně známo i známo z úřední činnosti, bývá běžné, že pozemek označený zastavěná plocha a nádvoří bývá vsazen (umístěn) dovnitř jiného pozemku. Pokud by se plocha p. [číslo] poměřovala ve vztahu k zahradě p. [číslo] představuje to 23 % plochy zahrady, což pořád evidentně lze podřadit pod omluvitelný omyl. Pokud by poloha p. [číslo] – zahrada byla v nabý