19 CO 232/2020-157 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9.7.2020, č.j. 63 C 30/2016-108, bylo rozhodnuto takto: I. Žaloba, aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitých věcí a to pozemku parc. [číslo] jehož součástí je dům [adresa], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] nacházejících se v obci [obec], [katastrální uzemí], se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 41.140 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně prvního žalovaného. III. Ve vztahu žalobce a druhý žalovaný nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž zopakoval obsah některých soudem I. stupně provedených důkazů s tvrzením, že návrh na vklad práva, plynoucího z dohody mezi ním a Správou nemovitostí [územní celek] ze dne [datum], byl zamítnut z toho důvodu, že jak katastrální úřad, tak následně krajský soud nad rámec své pravomoci posuzovali obsah výzvy k vydání věci učiněné [datum] [jméno] [příjmení]. Zopakoval dále některé závěry soudu I. stupně, popsal persekuci jejich rodiny po roce 1948 i vývoj vlastnických vztahů k předmětnému domu, když má za to, že p. [jméno] [příjmení] učinila povinné osobě výzvu již 26.6.1990, tj. před účinností zákona č. 87/1991 Sb. a poté došlo k tomu, že s ním uzavřely dvě osoby dobrovolně dohody o vydání nemovitostí, přičemž vklad vlastnického práva na základě druhé dohody katastrální úřad neprovedl z důvodů, které dle judikatury nebyl oprávněn zkoumat. Uvedl, že má za to, že zamítavé rozhodnutí státního notářství či katastrálního úřadu nemá vliv na platnost žádné z předmětných dohod o vydání věci, proto se domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jenž dle něj nemohly platně přejít z majetku České republiky do vlastnictví obce a ta je proto nemohla dále prodat smlouvou z 9.8.2010. V odvolání poukazoval na některá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu a navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno. 3. První žalovaný ve vyjádření k odvolání sdělil, že veškeré námitky žalobce vůči převodu nemovitostí ze státu na obec jím měly být uplatněny v předcházejících řízeních, navíc nejsou relevantní, 1) žalovaný není povinnou osobou a žalobce v předcházející době buď žalobu nepodal, nebo nebyl úspěšný, nebo v zahájených řízeních řádně nepokračoval. Poukázal na to, že návrh na vklad práv z dohody o vydání věci uzavřené 18.7.1994, byl katastrálním úřadem již dvakrát zamítnut, a to 11.8.1995 a 26.2.2016, a též na dohodu o narovnání obsaženou v kupní smlouvě z 2.9.2010 v bodě VIII., dle níž žalobce výslovně prohlásil, že uznává a nezpochybňuje vlastnické právo prodávajícího města Brna k nemovitostem, tvořícím předmět smlouvy, a zavázal se ke zpětvzetí podané žaloby ve věci vydání předmětných nemovitostí. Sdělil, že žalobce se po uzavření smlouvy z 2.9.2010 nechoval jako nevlastník spoluvlastnického podílu, stav plynoucí z kupní smlouvy nerozporoval a několik let činil i dispozice v rozsahu svého spoluvlastnického podílu. Rozebíral, že žalobou o určení vlastnictví nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, na vydání věci žalobce neměl a nemá nárok, 1) žalovaný není povinnou osobou, dohoda byla dle katastrálního úřadu nezpůsobilá pro zápis vlastnického práva a jestliže se žalobce dovolává zásady, že smlouvy mají být dodržovány, sám se jí u kupní smlouvy z 2.9.2010 neřídí. Navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. 4. 2) žalovaný v jednovětém stručném vyjádření pouze navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno. 5. V doplňujícím vyjádření žalobce uvedl, že na žalovaném určení má naléhavý právní zájem, 1) žalovaný je coby v katastru nemovitostí zapsaný vlastník v dané věci pasivně legitimován, dle něj nemohlo dojít k přechodu předmětného majetku ze státu na obec, což blíže rozebíral, a proto je neplatná i kupní smlouva z 2.9.2010 i další právní ujednání na ni navazující. Tvrdil, že při uzavření smlouvy ze dne 2.9.2010 neměl v úmyslu jakkoli rušit či měnit dohodu o vydání věci z 18.7.1994, znovu opakoval genezi celé záležitosti od výzvy z 26.6.1990 dále, s tím, že on nemá jinou možnost, jak se domoci toho, aby byl výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Již v předchozím usnesení z 25.11.2019, č.j. 19 Co 76/2019-75, Krajský soud v Brně dovodil, že naléhavý právní zájem žalobce na žalovaném určení je dán, jelikož určovací žaloba by posloužila jako podklad pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, tj. na základě vyhovujícího rozsudku by žalobce mohl být namísto žalovaných zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. V odvolacím řízení bylo na návrh žalobce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15.11.2021, č.j. 19 Co 232/2020–141, ještě připuštěno, aby do řízení vstoupil na straně žalovaných jako 3) žalovaný [příjmení] [jméno] [příjmení]. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto také na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Argumentace žalobce v odvolání na správnosti napadeného rozsudku nic nemění, když jde o argumenty, které žalobce již uváděl před soudem I. stupně a s nimiž se soud I. stupně náležitě a správně vypořádal. Ze spisu a z geneze prokázaného skutkového stavu jednoznačně plyne závěr, že žalobce vlastníkem předmětných nemovitých věcí (vymezených ve výroku napadeného rozsudku) není. Žalobce ohledně svých tvrzení nikdy neuspěl s žádným svým podáním (ať již ke katastrálnímu úřadu či k soudu), i když to opakovaně zkoušel. Ohledně první dohody o vydání věci ze 30.3.1992 se žalobce vkladu vlastnického práva nedomohl - návrh na registraci dohody byl [datum] pod sp. [značka automobilu] [číslo] zamítnut ještě Státním notářstvím [okres] s tím, že žalobce není oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb., toto rozhodnutí bylo sice poté zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10.9.1993, sp.zn. 18 Co 422/92 a věc byla vrácena k dalšímu řízení, ale krajský soud uvedl, že bylo správné, že se státní notářství zabývalo tím, kdo je oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb., ovšem je třeba vyřešit, jak to bylo s případnou závětí původního vlastníka Ing. [jméno] (ve vztahu k němu byl žalobce prasynovec) a posléze bylo řízení již u katastrálního úřadu k žádosti účastníků zastaveno, neboť žalobce neprokázal existenci dané závěti (viz i obsah rozhodnutí katastrálního úřadu z 18.10.1994). 7. Ani ohledně druhé dohody o vydání věci z 18.7.1994 se žalobce vkladu vlastnického práva nedomohl – rozhodnutím, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] Katastrálního úřadu [okres] z 18.10.1994 byl návrh na vklad vlastnického práva dle dohody z 18.7.1994 (mezi žalobcem a [anonymizována dvě slova] [územní celek], st. p.) zamítnut s tím, že žádosti matky žalobce [jméno] [příjmení] z 26.6.1990 a žalobce z 23.9.1990 jednak nelze považovat za výzvy k vydání věci dle zák. č. 87/1991 Sb. a dále žalobce ani není oprávněná osoba. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podal žalobce opravný prostředek, ovšem rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 31.7.1995 sp.zn. 35 Ca 74/94 bylo rozhodnutí Katastrálního úřadu [okres] z 18.10.1994, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] potvrzeno s tím, že katastrální úřad nepochybil, když se v souvislosti s předloženou dohodou z 18.7.1994 zabýval tím, zda byly splněny podmínky zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Brně v daném rozsudku řekl, že dohoda o vydání věci podmínky uvedeného zákona nesplňuje, protože [jméno] [příjmení] zemřela [datum], tedy před účinností zákona č. 87/1991 Sb., takže jí podle tohoto zákona nemohl žádný nárok na vydání nemovitostí vzniknout (i kdyby její dopis z 26.6.1990 bylo možné považovat za řádnou výzvu k vydání věci) a tudíž ani nemohl přejít na žalobce a dopis samotného žalobce z 23.9.1990 je bez významu, protože žalobce jako vnuk sourozence osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu není oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud v daném rozsudku uzavřel, že [anonymizována dvě slova] [územní celek] tím, že uzavřela 18.7.1994 dohodu o vydání věci, nakládala s nemovitostmi v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb., neboť podmínky pro vydání věci nebyly v daném případě splněny, a proto byl návrh na vklad správně zamítnut. Tento závěr se žalobce ještě pokoušel zrevidovat ústavní stížností, ovšem neuspěl a usnesením Ústavního soudu ČR sp.zn. III.ÚS 234/95 z 11.1.1996 (je ve spise, ale je dostupné i v elektronické databázi Ústavního soudu) byla ústavní stížnost vůči rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp.zn. 35 Ca 74/94 odmítnuta s tím, že bylo rozhodnuto správně, že úkony učiněné [jméno] [příjmení] před účinností zákona č. 87/1991 Sb., když [jméno] [příjmení] před účinností daného zákona též zemřela, nelze posuzovat dle zák. č. 87/1991 Sb., protože to tento zákon nestanoví a