20 CO 265/2020-1584 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek („ judgment“) vydaný [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [jméno] [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] ([anonymizováno]) [anonymizována čtyři slova] ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne 7. února 2020, sp. zn. [anonymizováno] [rok] [číslo], a příkaz („ order“) téhož soudu vydaný pod toutéž sp. zn. dne 27. února 2020 se podle ustanovení čl. 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“), v České republice neuznává (výrok I.). Výrokem II. pak bylo žalovaným 1) a 2) uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 600 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně. 2. Proti rozsudku podaly společné odvolání (ze dne 14. 7. 2020, doplněné podáním ze dne 16. 11. 2020 a ze dne 20. 11. 2020) obě žalované s odůvodněním, že článek 45 Nařízení byl soudem I. stupně nesprávně aplikován a podmínky pro vydání rozhodnutí o odepření uznání splněny nejsou. Žalované zásadně nesouhlasí s tím, že by v řízení o návrhu na odepření uznání bylo možné vydat rozhodnutí bez slyšení druhé strany, tj. žalovaných. Mají za nesprávný postup soudu I. stupně podle článku 48 Nařízení, který nedává výslovnou možnost přistoupit k rozhodnutí o návrhu na odepření uznání bez slyšení účastníků, když požadavek na neprodlené rozhodnutí o návrhu nelze vykládat tak, že soud je oprávněn odepřít účastníkům jejich základní procesní práva. Při absenci zvláštní právní úpravy postupu v řízení v Nařízení je třeba aplikovat obecná procesní pravidla podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), tedy právo na standardní občanskoprávní soudní řízení zahrnující slyšení všech účastníků. Rozhodnutí o návrhu na odepření uznání bez slyšení žalovaných je porušením práva žalovaných být slyšen jako součásti práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“) a též nerespektováním práva žalovaných na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS. Žalované dále poukazují na to, že všechny žádosti žalobkyně a [právnická osoba], [anonymizováno] o připuštění odvolání proti rozsudku [anonymizována tři slova] of [příjmení], [anonymizována tři slova] [anonymizováno] of [příjmení] and [příjmení] ([anonymizováno]), [anonymizována tři slova] [anonymizováno] (dále jen„ Britský soud“) ze dne 7. února 2020, sp. zn. [anonymizováno] [rok] [číslo] (dále jen„ Rozsudek“) a příkazu téhož soudu vydaného pod toutéž sp. zn. dne 27. února 2020 (dále jen„ Příkaz“), stejně jako jejich žádost o odklad vykonatelnosti Rozsudku a Příkazu, Odvolací soud Jejího Veličenstva, občanskoprávní kolegium, ve [země] [anonymizováno] [příjmení] [jméno] a [anonymizováno] [země] zamítl, a tím odpadly důvody pro odepření uznání shledané soudem I. stupně. Řízení před Britským soudem se vedlo více než dva roky, soudní jednání trvalo 3 týdny a účastníci řízení v jeho rámci předložili listiny čítající stovky stran, důkazy i znalecké posudky, byla vyslechnuta celá řada svědků a byly také řádně a v plném rozsahu využity příslušné opravné prostředky proti Rozsudku a Příkazu, které ovšem byly zamítnuty. Odvolací soud ve [země] [anonymizováno] tak věcnou správnost Rozsudku a Příkazu s konečnou platností potvrdil. Nemohou tedy existovat pochybnosti o tom, že se jednalo o řízení, které by z hlediska ochrany procesních práv účastníků obstálo i při posouzení z hlediska o.s.ř. Argumentace soudu I. stupně, který dovozuje popření principu dvojinstančnosti řízení jako údajné součástí práva na spravedlivý proces a dále porušení práva povinné vlastnit majetek a spatřuje v nich rozpor s veřejným pořádkem, nemůže ve světle judikatury Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu ČR obstát (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5180/2008, ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016, ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4625/2016 a další, ve kterých se odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. 2. 1988 ve věci 145/86 H.L., M.H. v . A.K., ve věci C -7/98, Krombach v . Bamberski nebo ve věci C -38/98, Régie Nationale des Usines Renault SA v . Maxicar Spa a Orazio Formento). Výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve zcela výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí (nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového) bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít. Zohlednit tak lze jen zcela zásadní procesní vady, tj. porušení základních principů právního řádu členského státu, ve kterém je návrh na uznání podán; pouhá odlišnost právní úpravy výhradu rozporu s veřejným pořádkem nezakládá. K takovým procesním vadám však nedošlo. Dvojinstančnost řízení sama o sobě nemusí být součástí práva na spravedlivý proces. Závěr soudu I. stupně by fakticky znamenal, že veškerá prvostupňová rozhodnutí (nejen britských soudů), která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc, jsou v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, navzdory tomu, že Nařízení je na předpokladu vykonatelnosti rozhodnutí bez ohledu na právní moc založeno. Ani výše vymáhané pohledávky, resp. závažné ekonomické důsledky vymožení takové pohledávky pro dlužníka výhradu rozporu s veřejným pořádkem založit nemohou. Každé rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost k peněžitému plnění, má samozřejmý reflex do práva vlastnit majetek a nelze z toho dovozovat porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Procesní prostředky umožňující předejít důsledkům předjímaným soudem I. stupně poskytuje povinným o.s.ř. i exekuční řád, navíc jim mohly předejít způsobem uvedeným v Příkazu (složením do úschovy soudu). Zpochybňuje-li soud I. stupně správnost a úplnost závěrů Britského soudu ohledně výše Rozsudkem a Příkazem přiznaného nároku, dopouští se nepřípustného věcného přezkoumávání rozhodnutí Britského soudu v rozporu s článkem 52 Nařízení i judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Britský soud se výší nároku podrobně zabýval v odstavcích 432-455 Rozsudku a správnost a úplnost jeho závěrů byla navíc předmětem přezkumu Odvolacího soudu ve [země] [anonymizováno] (bod 15. soudního příkazu), který poukázal na to, že znalci stran zabývající se výší uplatněných nároků se na příslušných částkách shodli, takže je nyní nelze zpochybnit (dle anglických pravidel nerozporují-li strany sporu v závěrečných návrzích částky, na kterých se znalci shodli ve společné zprávě, soudce nemusí v rozsudku výši přiznaných částek podrobně zdůvodňovat). Nebyla-li kvantifikace nároků žalované 1) ze strany žalobkyně ani [právnická osoba], a.s. zpochybněna, považuje se za nespornou. Správnost a úplnost závěrů soudkyně Britského soudu ohledně výše nároku přiznaného v Rozsudku žalované 1) pak žalobkyně nenamítala ani v žádosti o povolení odvolání. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018) platí, že uznání nebo výkon rozhodnutí nelze odepřít jen proto, že existuje rozdíl mezi právním řádem použitým soudem členského státu původu a právním pravidlem, které by použil soud členského státu, v němž se o uznání žádá, kdyby mu byl spor předložen. K argumentaci soudu I. stupně, že není zřejmé, zda Rozsudkem přiznaný nárok v sobě neobsahuje tzv. punitive damages, žalované doplnily, že žalovaná 1) punitive damages (sankční náhradu škody) vůči žalobkyni a [právnická osoba] v řízení před Britským soudem vůbec neuplatila, tudíž ji Britský soud nemohl přiznat (nárok se týkal jen náhrady tzv. skutečné čisté ztráty vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené mezi [právnická osoba], a.s. a žalovanou 1), která nemá jinou nežli čistě kompenzační povahu). Názor žalobkyně, že přiznání tzv. punitive damages je v zásadním rozporu s českým veřejným pořádkem je třeba odmítnout s ohledem na závěry Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, podle nějž není dán rozpor s veřejným pořádkem jen proto, že české právo nezná institut cizího práva, na kterém je cizí rozhodnutí, které má být uznáno, založeno. Žalované tak mají za to, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro odepření uznání Rozsudku a Příkazu pro jejich zjevný rozpor s veřejným pořádkem dle článku 45 odst. 1 Nařízení, proto odvolací soud by měl rozsudek soudu I. stupně změnit tak, že návrh žalobkyně na odepření uznání rozhodnutí cizozemského soudu se zamítá (a to bezodkladně a bez slyšení žalobkyně). V samostatném podání ze dne 14. 7. 2020 se žalované domáhaly urgentního předložení věci odvolacímu soudu a jeho bezodkladného rozhodnutí bez slyšení žalobkyně, aby nedošlo k nepřípustnému zvýhodnění žalobkyně na úkor žalovaných. Žalované ke svým tvrzením navrhly provést dokazování Rozsudkem vydaným [anonymizována tři slova] of [příjmení] [jméno] and [anonymizována dvě slova] of [příjmení] and