27 CO 11/2020-91 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 75 953 Kč s příslušenstvím (65,02% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 30 503 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovanou podepsané dne [datum]. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 64 000 Kč (vyplacen [datum]) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 88,37 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými 54 měsíčními splátkami ve výši 3 681 Kč, počínaje prosincem 2017. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisy z běžného účtu, z prohlášení žalované, prověřil její úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalované nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalované pro splácení jsou dostatečné. Žalovaná na dluh platila jen jednou ([datum]) částku 7 362 Kč, což odpovídá dvěma splátkám. Dostala se do prodlení delšího než 65 dnů se splátkou [číslo] která byla splatná [datum]. Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k [datum] automaticky zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši 73 856,09 Kč (sestává z dlužné jistiny 63 562,43 Kč a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 10 293,66 Kč). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši 499 Kč za splátku (celkem 1 497 Kč – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem 600 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalované rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne [datum] (do [datum] kapitalizováno částkou 30 503 Kč). 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení byla pasivní. 3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 92 737,02 Kč (tj. jistina 63 562,43 Kč, náhrada nákladů prodlení 600 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy 1 497 Kč a smluvní pokuta dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 27 077,59 Kč) s 8,5% úroky z prodlení z částky 65 659,43 Kč od [datum] do zaplacení (I. výrok), co do požadovaných úroků kapitalizovaných částkou 10 293 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 3 425,41 Kč a 65,02 % úroků ročně z částky 63 562,43 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 238 528 Kč, žalobu zamítl (II. výrok) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 606 Kč (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Uvedl, že mezi účastníky byla dne [datum] platně uzavřena smlouva o úvěru, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 64 000 Kč, a žalovaná se zavázala tento úvěr pravidelně splácet měsíčními splátkami ve výši 3 681 Kč. Žalobce svůj závazek ze smlouvy splnil, žalovaná však své smluvní povinnosti neplnila (zaplatila pouze částku odpovídající dvěma splátkám), žalobci tak svědčilo právo úvěr ke dni [datum] zesplatnit. Dle soudu prvního stupně svědčí žalobci dále právo na zaplacení ve smlouvě sjednaných smluvních pokut, a to ve výši 1 497 Kč a 27 077,59 Kč (počítáno z dlužné jistiny, nikoliv i z úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění – pozn. odvolacího soudu), jakož i náhrady nákladů prodlení ve výši 600 Kč. Jako platnou však soud prvního stupně nevyhodnotil dohodu účastníků o úrocích ve výši 88,37 % ročně (nominálně vyjádřeno 65,02 % ročně). Takto sjednané úroky označil za odporující dobrým mravům, a to vzhledem k obvyklé výši úrokových sazeb požadovaných peněžními ústavy, která dle měnové statistiky [obec] národní banky v prosinci 2017 činila u půjček splatných od jednoho roku do pěti let 8,03 % ročně. I přes vědomí o vyšší rizikovosti plynoucí z povahy žalobcem poskytnutého úvěru však dospěl k závěru, že sjednanou úrokovou sazbu akceptovat nelze, neboť horní hranici úrokových sazeb sjednávaných bankami přesahuje výrazně. Uzavřel, že ujednání o sazbě úroků je z důvodu rozporu s dobrými mravy absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku) a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Dodal, že v posuzovaném případě neshledal důvod pro moderaci neplatně sjednané úrokové sazby na obvyklou výši. Argumentoval jednak tím, že § 1802 občanského zákoníku tento postup předvídá pouze pro případ, kdy výše úroků nebyla sjednána vůbec, a dále odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C [číslo]. Nepřípustně sjednanou úrokovou sazbu pak promítl i do žalobcem požadovaného nároku na smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy, když tuto za požadované období přiznal ve výši 0,1 % denně jen z částky 63 562,43 Kč O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že v řízení úspěšnějšímu žalobci přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu 12 %. Při výpočtu zohlednil i skutečnost, že žalobce se v jeden den zúčastnil u soudu čtyř jednání, proto pokud jde o náhradu cestovních výloh a náhradu za ztrátu času na cestě při výpočtu vycházel toliko ze čtvrtiny těchto nárokovaných částek. 4. Proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 3 166,31 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a co do 20 % úroků ročně z částky 63 562,43 Kč (žalobou uplatněná jistina) od [datum] do zaplacení (maximálně však do doby, kdy úroky jako celek dosáhnou částky 238 528 Kč), a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány v zákonných limitech a nebyl tedy důvod je ani částečně nepřiznat. Poukazoval na to, že sjednaná efektivní úroková sazba 88,37 % ročně odpovídá nominální úrokové sazbě 65,02 % ročně, kterou uvádí naprostá většina finanční institucí (jedná se pouze o matematickou operaci, kterou podrobně vysvětlil, když současně odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne [datum] zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika), a ta splňuje judikaturní limit čtyřnásobku. Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a je tak naprosto běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti, dle které smluvním stranám vstupujícím do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle je v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se tedy v posuzovaném případě účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Poukázal rovněž na to, že v případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a stanovení výše úroků je ovlivněno celou řadou faktorů. Dále namítal, že ujednání o konkrétní výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, neboť žalovaná byla se sazbou úroků seznámena (jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zakotvuje institut neúměrného zkrácení (§ 1793 občanského zákoníku), kterého by se však žalovaná musela dovolat, což neučinila. Z opatrnosti žalobce podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, když hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou fakticky nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je tato databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Žalovaná v okamžiku uzavření smlouvy proti ujednání o výši smluvních úroků ničeho nenamítala, finanční prostředky přijala, přitom se mohla se žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou osobu. Dodal, že dle jeho názoru nelze ochranu spotřebitele pojímat jako nejvyšší právní princip se zcela neomezenou aplikací, nelze zanedbávat zásadu proporcionality ani další obecně platné zásady. 5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k nařízenému jednání od