27 CO 114/2020-151 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném nároků z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši [částka], který byl vyplacen na účet uvedený ve smlouvě, se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 108,84 % (efektivní sazba) ve 48 měsíčních splátkách po [částka] počínaje červnem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Žalobce rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil pouze jednu splátku dne [datum]. V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k automatickému zesplatnění úvěru k datu [datum] (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzn. nové jistiny úvěru. Ta činila [částka] (dlužná původní jistina úvěru [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši [částka]), a protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru, vzniklo žalobci právo na smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši [částka] vypočtenou za období od [datum] do dne vyhotovení žaloby ([datum]). Žalovaný po zesplatnění na dluh ničeho neuhradil. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení částky [částka] s 8,05% (zákonnými) úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 75,95% úroků (nominální sazba) z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka]. 2. V reakci na výzvu soudu žalobce zopakoval, že před uzavřením smlouvy řádně prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Z nich vyplynulo, že žalovaný pobíral mzdu [částka], jeho měsíční výdaje činily [částka] a po přičtení rezervy [částka] žalobce stanovil volné zdroje ke splácení ve výši [částka]. Při stanovení výdajů žalobce vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu, další výdaje byl povinen uvést žalovaný a v případě, že je zatajil, porušil § 6 o. z. Dále žalobce prověřil, že žalovaný, a ani jeho zaměstnavatel, nebyli v předmětné době evidováni v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Dále žalobce z dodatku pracovní smlouvy ze dne [datum] ověřil, že žalovaný je zaměstnán a mzdu žalovaný doložil výplatními páskami. Žalovaný rovněž předložil souhlas s inkasem ze dne [datum] a vlastnictví účtu prokázal rámcovou smlouvou o finančních službách ze dne [datum]. 3. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 4. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci [částka] s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do [částka] s 8,05% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 75,95% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka] (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a uvedl skutková zjištění z provedených důkazů. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (správně [číslo] – pozn. odvol. soudu) dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na základě které žalobce [datum] (správně [datum] – pozn. odvol. soudu) vyplatil žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný uhradil pouze první splátku a z důvodu prodlení s úhradou dalších splátek došlo k zesplatnění úvěru. Soud konstatoval, že smluvní vztah je nutno posuzovat i podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“) a s ohledem na § 86 a § 87 tohoto zákona se proto zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Uzavřel, že v projednávané věci žalobce svoji povinnost řádně splnil a vyhověl tak požadavkům zákona. Dále se zabýval posouzením sjednané výše úroků (ve smlouvě dohodnuta sazba 108,84 % a žalobou uplatněny úroky ve výši 75,95 %), a to z hlediska její přiměřenosti a případného rozporu s dobrými mravy. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud označil za rozpornou s dobrými mravy výši úroků přesahující horní hranici úrokových sazeb uplatňovaných bankami téměř čtyřnásobně. Ačkoliv se citovaný rozsudek týkal smlouvy o půjčce, dle názoru soudu prvního stupně lze jeho závěry vztáhnout i na úroky sjednané ve smlouvě o úvěru. Z měnové statistiky [obec] národní banky soud zjistil, že v době uzavření smlouvy o úvěru činila úroková sazba 9,38 % až 11,48 %. Soud připustil, že žalobce čelí vyšší míře rizikovosti při poskytování úvěrů, neboť je poskytuje za méně přísných podmínek než banky, a stejně tak je třeba respektovat zásadu smluvní volnosti stran, nicméně současně je třeba vzít v úvahu, že žalovaný smlouvu uzavíral v pozici spotřebitele, kterému je nutno jako slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ujednání o výši úroků proto posoudil jako neplatné, neboť se zjevně příčí dobrým mravům a zjevně narušuje veřejný pořádek. Co do úroků žalobu zcela zamítl. Uvedl, že požadavek žalobce na úroky za dobu po zesplatnění úvěru je rovněž v rozporu s § 122 ZSÚ-III. Podotkl, že neshledal důvod pro moderaci neplatně sjednané výše úroků, když § 1802 o. z. tento postup předvídá pouze pro případy, kdy výše úroků nebyla sjednána a současně se k takovému postupu vyjádřil odmítavě i Soudní dvůr EU (viz např. rozhodnutí ze dne [datum] ve věci C [číslo]). Soud uzavřel, že žalovaným zaplacenou splátku je nutno v celém rozsahu započítat na úhradu jistiny a jako důvodný tak shledal požadavek žalobce na zaplacení částky [částka] (§ 2993 o. z.) s úroky z prodlení v zákonné výši. K nárokům žalobce na smluvní pokutu a náklady spojené s prodlením žalovaného uvedl, že tato ujednání sama o osobě nejsou nepřiměřená, nicméně ve svém souhrnu a v kombinaci s dalšími sankcemi se jedná o sankce nepřiměřeně vysoké, zakládající nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele, neboť žalobce při případném porušení jeho povinností není žádnými sankcemi ohrožen. Dospěl k závěru, že i tato ujednání jsou v rozporu s dobrými mravy a i v tomto rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve sporu úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. 5. Proti části II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit [částka] s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu [částka] a 20% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] a dále, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. K částce [částka] doplnil, že zahrnuje částku [částka], tj. úroky přirostlé k jistině ke dni zesplatnění přepočítané na sazbu 20 %, částku [částka] odpovídající rozdílu mezi přiznanou částkou [částka] a původně požadovanou jistinou [částka], smluvní pokutu [částka] a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka]. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se