27 CO 116/2020-110 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 28. 8. 2019 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 31 009 Kč s příslušenstvím (83,71% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 6 425,37 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovanou podepsané dne 25. 9. 2018. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč (vyplacen 26. 9. 2018) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 124,6 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými 24 měsíčními splátkami ve výši 2 175 Kč, počínaje říjnem 2018. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisy z běžného účtu, z prohlášení žalované, prověřil její úvěrovou historii v databázích [příjmení] a [anonymizováno], prověřil, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalované nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalované pro splácení jsou dostatečné. Žalovaná na dluh zaplatila celkem 2 175 Kč (1. splátka). Do prodlení delšího než 65 dnů se dostala se splátkami [číslo]. Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k 21. 1. 2019 automaticky zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši 29 611,30 Kč (sestává z dlužné jistiny 24 568,82 Kč a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 5 042,48 Kč). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši 499 Kč za splátku (celkem 998 Kč – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem 400 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalované rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne 23. 1. 2019 (do 27. 8. 2019 kapitalizováno částkou 6 425,37 Kč). 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení byla pasivní. 3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 22 825 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 27. 8. 2019 do zaplacení (I. výrok) a ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru. Smlouvu vyhodnotil jako spotřebitelskou (§ 419 a násl. občanského zákoníku). V rámci skutkových zjištění z provedeného dokazování uvedl, že úvěruschopnost žalované byla zkoumána lustrací v [příjmení], bylo provedeno hodnocení jejích příjmů a výdajů, částka 25 000 Kč jí byla vyplacena převodem na účet dne 26. 9. 2018. Bez dalšího uzavřel, že žaloba je důvodná co do částky 22 825 Kč (odpovídá výši žalobcem poskytnutých finančních prostředků ponížených o žalovanou zaplacenou jednu splátku). Pokud jde o žalobcem uplatněné nároky na smluvní pokuty, úroky a náhradu nákladů na upomínání, v tomto rozsahu žalobu zamítl, když je vzhledem k výši a povaze závazku vyhodnotil jako nepřiměřeně vysoké a zjevně se příčící dobrým mravům (§ 1813 a § 530 občanského zákoníku). Přitom ze starší judikatury Nevyššího soudu a Ústavního soudu citoval definice dobrých mravů. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že dle obsahu spisu v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly. 4. Proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 20% úroků ročně z částky 24 568,82 Kč od 23. 1. 2019 do zaplacení (maximálně však do doby, kdy úroky jako celek dosáhnou částky 62 640 Kč), co do částky 4 346,57 Kč (1 743,82 Kč jistina; 1 204,75 Kč v žalobě kapitalizované úroky přepočtené na sazbu 20 % ročně; 998 Kč smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy; 400 Kč náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) s 9,75% úroky z prodlení od 27. 8. 2019 do zaplacení, co do smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 6 425,37 Kč, a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. 5. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném skutkovém zjištění a nesprávném právním posouzení. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány v zákonných limitech a nebyl tedy důvod je ani částečně nepřiznat. Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a je proto naprosto běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti, dle které smluvním stranám vstupujícím do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle je v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se tedy v posuzovaném případě účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Poukázal rovněž na to, že v případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a stanovení výše úroků je ovlivněno celou řadou faktorů. Dále namítal, že ujednání o konkrétní výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, neboť žalovaná byla se sazbou úroků seznámena (jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zakotvuje institut neúměrného zkrácení (§ 1793 občanského zákoníku), kterého by se však žalovaná musela dovolat, což neučinila. Z opatrnosti žalobce podotkl, že pokud by snad při posuzování obvyklé výše úrokové sazby soud vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, když hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou fakticky nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je tato databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Žalovaná v okamžiku uzavření smlouvy proti ujednání o výši smluvních úroků ničeho nenamítala, finanční prostředky přijala, přitom se mohla se žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou osobu. Dodal, že dle jeho názoru nelze ochranu spotřebitele pojímat jako nejvyšší právní princip se zcela neomezenou aplikací, nelze zanedbávat zásadu proporcionality ani další obecně platné zásady. Pokud jde o nároky na smluvní pokuty a nárok na náhradu žalobcem v souvislosti s prodlením žalované účelně vynaložených nákladů, poukázal na § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-III“), jakož i na judikaturní závěr (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010), že případná kumulace úroků z prodlení a smluvní pokuty je možná. 6. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavila. 7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 8. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá (a odvolací soud se s těmito zjištěními ztotožňuje), že smlouva o úvěru [číslo] byla žalovanou podepsána 25. 9. 2018 a že žalobce sjednané finanční prostředky ve výši 25 000 Kč žalované poukázal na účet dne 26. 9. 2018. 9. S ohledem na datum uzavření smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále„ ZSÚ-III“). 10. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Dle § 86 odst. 2 ZSÚ-III, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopn