27 CO 127/2021-260 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 29. 8. 2019 domáhal se původní žalobce ([právnická osoba], sídlem [adresa]) po žalované zaplacení částky 340 639,94 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení v zákonné výši). K tomu uvedl, že původní věřitel – [právnická osoba] s. r. o., sídlem [adresa], uzavřel [datum] se žalovanou jako dlužnicí (a spoludlužníky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) smlouvu o úvěru [číslo] na částku 200 000 Kč se sjednanými úroky ve výši 16 % z jistiny za každý rok (tj. 16 % z 200 000 Kč = 32 000 Kč x 12 let = 384 000 Kč) a poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala dlužnou částku 594 000 Kč uhradit tak, že poplatek 10 000 Kč bude uhrazen jednorázově ke dni vyplacení druhé části úvěru a částka 584 000 Kč splacena ve 144 pravidelných měsíčních splátkách po 4 056 Kč (poslední splátka 3 992 Kč). První splátka byla splatná 3. 9. 2014 a každá další vždy k 28. dni každého měsíce až do úplného zaplacení. Částka 50 000 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy (viz výdajový pokladní doklad), částka 135 944 Kč bankovním převodem dne 3. 9. 2014 (viz výpis z účtu) a částka 14 056 Kč byla v souladu s čl. III odst. 4 smlouvy započtena proti pohledávce na zaplacení poplatku 10 000 Kč a první splátky úvěru 4 056 Kč. Jednalo se o úvěr účelově určený na bydlení (na stavební úpravu – rekonstrukci domu), na který se tak nevztahoval zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Ke dni podání žaloby byl uhrazen poplatek 10 000 Kč a částka 243 360,06 Kč a dluh tak činí 340 639,94 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru zamlčela podstatné údaje, když neuvedla své další věřitele a existující závazky, původní věřitel v souladu s čl. V odst. 6 smlouvy prohlásil úvěr za splatný ke dni 9. 2. 2015 (oznámení o zesplatnění ze dne 9. 2. 2015). Následně Krajský soud v Brně, jako soud insolvenční, usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka], zjistil úpadek žalované a povolil oddlužení. Původní věřitel v rámci insolvenčního řízení přihlásil pohledávku ve výši 565 085 Kč (dílčí pohledávka [číslo]). Při přezkumném jednání žalovaná uznala co do pravosti a výše částku 516 315 Kč. Ve zbývajícím rozsahu dluh popřela s tím, že již byl uhrazen. Následně bylo insolvenční řízení zastaveno, když žalovaná dlouhodobě neplnila splátkový kalendář a nehradila odměnu a hotové výdaje insolvenčnímu správci (rozhodnutí z 12. 2. 2019). Pohledávka z úvěrové smlouvy byla původnímu žalobci ([právnická osoba]) postoupena původním věřitelem ([právnická osoba]) smlouvou o postoupení pohledávek zn. [anonymizováno] ze dne 1. 11. 2017. 2. Žalovaná uvedla, že nárok uplatněný žalobou zcela neuznává. K tvrzení žalobce, že v žádosti o poskytnutí úvěru zamlčela podstatné údaje (své další věřitele a závazky), namítla, že žádnou žádost nikdy sama nevypracovala, vše bylo řešeno s původním věřitelem telefonicky a nic takového po ní nebylo požadováno. V opačném případě by samozřejmě informace o svých závazcích poskytla. Původní věřitel po ní dokonce nepožadoval ani potvrzení o příjmu či jiné relevantní doklady. Stejně tak bylo postupováno i ve vztahu ke spoludlužníkům, tedy ve vztahu k její matce a otci. Podotkla, že v průběhu závazkového vztahu jeden ze spoludlužníků (její otec) zemřel, čímž došlo ke změně situace při splácení. Zdůraznila, že nepožadovala poskytnutí úvěru za účelem bydlení, ale mělo se jednat o dofinancování spočívající ve vyplacení předchozích závazků a jejich sjednocení pod jednu úvěrovou smlouvu. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že jako osoba práva neznalá tzv.„ naletěla“ původnímu věřiteli a uzavřela úvěr, který byl vyňat z okruhu spotřebitelských úvěrů. V předsmluvních informacích, které obdržela, absentuje sdělení o tom, že by předmětný úvěr byl řešen odlišně od úvěrů spotřebitelských. Uvedla, že v únoru 2015 a následně i v březnu 2015 opakovaně žádala původního věřitele o vyčíslení dluhu, na což však nereagoval, a proto byla nucena podat insolvenční návrh. Podotkla, že k zesplatnění úvěru došlo dvakrát, a to nejprve dne 9. 2. 2015 a následně 28. 8. 2018 vůči spoludlužnici (její matce). Pokud žalobce tvrdí, že v rámci insolvenčního řízení uznala jeho pohledávku, učinila tak pod tlakem okolností a v časové tísni. 3. V replice na vyjádření žalované žalobce poukázal na to, že v žádosti o poskytnutí úvěru z 25. 8. 2014 žalovaná i její spoludlužníci uvedli, že mají zájem o uzavření smlouvy o úvěru na bydlení, což je patrné i z formuláře o předsmluvních informacích; již ze samotného názvu je patrné, že úvěr není sjednáván v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že smlouva nespadá pod režim zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nedopadá na ni ani povinnost vyplývající z § 9 tohoto zákona, tzn. posouzení úvěruschopnosti dlužníků před uzavřením smlouvy. Žalobce uvedl, že z tohoto důvodu nechce zatěžovat soud důkazními návrhy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, nicméně případné důkazy je připraven na výzvu soudu předložit. Zdůraznil, že v souladu se smlouvou bylo možno vůči každému ze spoludlužníků zesplatnit úvěr samostatně. 4. V následném vyjádření žalovaná namítla absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 o. z.) a rovněž z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.). Popsala okolnosti předcházející uzavření předmětné smlouvy s tím, že jejím zájmem bylo ukončení závazkového vztahu s původním věřitelem [právnická osoba] z předchozí smlouvy o úvěru [číslo] to již v srpnu 2014. Původní věřitel se však snažil zamezit snaze dlužníků přeúvěrovat úvěr k jiné (bankovní) společnosti. V podrobnostech odkázala na své vyjádření ve věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. [spisová značka]. Zdůraznila, že jednání původního věřitele odporuje rovněž zákonu na ochranu spotřebitelů. Dále označila za nepřiměřenou sjednanou úrokovou sazbu. Doložila znalecký posudek o obvyklé ceně nemovitosti [adresa] a zemědělských a lesních pozemků v k. ú. [anonymizováno], [územní celek], vypracovaný z důvodu projednání dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] a daňové doklady o nákupu stavebního materiálu za finanční prostředky z úvěru. Při jednání žalovaná setrvala na svých námitkách a vyslovila přesvědčení, že smlouva by se měla řídit zákonem o spotřebitelském úvěru. Zopakovala, že úvěr chtěla uzavřít pouze z důvodu zaplacení předchozích závazků, o úvěru na bydlení vůbec nebyla řeč. Před uzavřením smlouvy původní věřitele vůbec, resp. nedostatečně, prověřoval její úvěruschopnost. 5. V průběhu řízení původní žalobce ([právnická osoba], sídlem [adresa]) zanikl, a proto soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 1. 2021, č. j. 703 C 20/2019-142, v souladu s § 107 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno se společností [právnická osoba], sídlem [adresa]. 6. Po provedeném dokazování soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 50 079,41 Kč (II. výrok). V odůvodnění podrobně zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalované a uvedl skutková zjištění z provedených důkazů. Vzal za prokázanou aktivní legitimaci žalobce a konstatoval, že v důsledku uznání pohledávky ve výši 516 305 Kč při přezkumném jednání insolvenčního soudu dne 9. 10. 2015 došlo k přenosu důkazního břemene o (ne) existenci uznaného závazku a jeho výši na žalovanou jako dlužnici (§ 2053 o. z.). Domněnku existence závazku v uznané výši je možné vyvrátit odlišným právním posouzením vzniku závazku nebo dokazováním ohledně zániku závazku. Ve smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 1. 9. 2014 (v záhlaví uvedeno„ úvěr na bydlení“) se původní věřitel ([právnická osoba]) zavázal poskytnout zástavním právem zajištěný úvěr ve formě úvěru na bydlení ve výši 200 000 Kč za účelem„ změna stavby, kterou je stavební úprava - rekonstrukce stavby [adresa] v [anonymizováno]“ (čl. I odst. 1 a čl. II odst. 1 a 2 smlouvy). Vztah mezi účastníky soud posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), upravujících smlouvu o úvěru, a dále se zabýval otázkou, zda na daný vztah dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-II“), a to s ohledem na § 2 písm. a) bod 3 tohoto zákona, podle kterého se tento zákona nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou pro účely bydlení, v níž je pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitosti a jejímž účelem je změna stavby nebo její připojení k veřejným sítím. Soud uvedl, že výraz„ změna stavby“ je nepochybně užší, než výrazy„ oprava“ nebo„ údržba“ nemovitosti použité v § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a je třeba ho vykládat v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), na který ostatně odkazuje též poznámka pod čarou. Co se rozumí změnou stavby, je definováno