27 CO 171/2020-136 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (95,9% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši [částka] s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovanou podepsané dne [datum]. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka] (vyplacen [datum]) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 151,58 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými 48 měsíčními splátkami ve výši [částka], počínaje dubnem 2018. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisů z běžného účtu, z prohlášení žalované, prověřil její úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalované nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalované pro splácení jsou dostatečné. Žalovaná na dluh zaplatila celkem [částka] (dne [datum]). Do prodlení delšího než 65 dnů se tak dostala již se splátkou [číslo]. Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k datu [datum] automaticky zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši [částka] (sestává z dlužné jistiny [částka] a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou [částka]). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši [částka] za splátku (celkem [částka] – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka] za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem [částka] – splátky [číslo]). Žalobce se po žalované rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne [datum] (do [datum] kapitalizováno částkou [částka]). 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení byla pasivní. 3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky [částka] s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru, a dále pod ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“). Smlouvu vyhodnotil jako spotřebitelskou (§ 419 a násl. občanského zákoníku) a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) se zabýval platností této smlouvy z pohledu ustanovení § 86 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III, tedy zda žalobce jako úvěrující před poskytnutím úvěru s odbornou péčí prověřil schopnost žalované jako úvěrované plánovaný úvěr splácet. Uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že by této své zákonné povinnosti dostál, tedy že by jakkoli aktivně ověřoval výdaje žalované či si je jen nechal žalovanou doložit. K obezřetnosti přitom měla žalobce vést zejména zjištění, že žalovaná je zaměstnána jen na dobu určitou (do [datum], tj. pouze na dobu prvních tří měsíců trvání úvěrového vztahu), stejně jako skutečnost, že žalovaná požádala o vyplacení úvěru na bankovní účet třetí osoby. Při zachování profesní obezřetnosti k odmítnutí žádosti žalované o poskytnutí úvěru mělo žalobce vést i jeho negativní zjištění v databázi [příjmení], z něhož bylo seznatelné, že žalovaná byla zadlužena a nebyla schopná dostát svým závazkům (rozpor s prohlášením žalované ze dne [datum], že nemá žádné splatné dluhy). Žalobce se tedy choval nezodpovědně, pokud žalované za takových okolností úvěr poskytl, úvěrová smlouva je proto neplatná, neboť odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku. S poukazem na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK) dodal, že k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 588 občanského zákoníku). Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované bezhotovostním převodem z neplatného obligačního vztahu částku [částka] (bezdůvodné obohacení), na kterou žalovaná zaplatila [částka], vyhověl žalobě co do částky [částka] s příslušenstvím – zákonnými úroky z prodlení (9,75 % ročně) od [datum] do zaplacení. Ve zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že z procesního hlediska byla v řízení úspěšnější žalovaná, které však dle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. 4. Proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 20% úroků ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (maximálně do doby, kdy úroky jako celek dosáhnou částky [částka]), co do částky [částka] ([částka] jistina; [částka] v žalobě kapitalizované úroky přepočtené na sazbu 20 % ročně; [částka] smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy; [částka] náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, co do smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši [částka] a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Namítal, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že úvěruschopnost žalované řádně neprověřil a smlouva o úvěru je proto neplatná. Poukázal na to, že příjem žalované v době uzavření smlouvy činil [částka] a po zohlednění rezervy [částka] a výdajů žalované dospěl k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši [částka], přitom sjednaná výše měsíční splátky činila [částka]. Vyslovil přesvědčení, že je to právě klient, kdo je povinen pravdivě uvést jednotlivé výdaje. Dodal, že ověřil, že žalovaná je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen, k ověření příjmů si vyžádal pracovní smlouvu a potvrzení zaměstnavatele, mzdové lístky a výpisy z účtů. Dále prověřoval registry dlužníků a insolvenční rejstřík a provedl interní skóring klienta. Pokud jde o míru ověřování údajů uvedených před poskytnutím úvěru klientem, poukázal na závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, že po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Uvedl, že oproti prediktibilním výdajům na živobytí ([částka], v hodnocení klienta navýšené o rezervu [částka]) nelze výdaje na bydlení stanovit fixní částkou, vycházel proto z údajů uvedených žalovanou ([částka]), přitom zvažoval, zda se nejedná o částku nepřiměřeně nízkou poměrům. Jelikož žalovaná uvedla, že bydlí jinak, než byly formy bydlení uvedené ve formuláři„ Hodnocení klienta“, žalobce z jí uvedené částky vycházel. K paušálnímu určení částky na živobytí vyslovil přesvědčení, že zcela dostatečnými jsou údaje vyplývající ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a pokud žadatel neuvede částku vyšší, jde o zcela zákonný postup, kdy úvěrující vyjde z této částky, která není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. Citoval rovněž § 87 odst. 1 ZSÚ-III s tím, že dikce tohoto ustanovení nedává soudu možnost zákonem výslovně stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost relativní. Žalovaná přitom v řízení žádnou námitku neuplatnila, postup soudu prvního stupně je proto v jasném rozporu se zákonem. Rovněž není možno ex post vycházet z toho, jak žalovaná na úvěr platila, jestliže se úvěruschopnost posuzuje ke stavu před poskytnutím úvěru. Ve svém odvolání se dále vyjádřil i k oprávněnosti svých nároků na zaplacení smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení. 5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavila. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením a pro stručnost na ně odkazuje. 8. Žalobci je nutno dát za pravdu, že z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že otázkou tzv. úvěruschopnosti by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však v souvislosti se spotřebitelskými úvěry nelze nesouh