27 CO 179/2020-151 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení nároků z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši [částka], který byl žalovanému vyplacen [datum] (na účet uvedený ve smlouvě), se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 126,72 % (efektivní sazba) v 18 měsíčních splátkách po [částka] počínaje srpnem 2018. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Žalobce rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k automatickému zesplatnění úvěru k datu [datum] (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru. Ta činila [částka] (dlužná původní jistina ve výši [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši [částka]), a protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru, vzniklo žalobci právo na smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši [částka] vypočtenou za období od [datum] do dne vyhotovení žaloby ([datum]). Žalovaný ani po zesplatnění na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení částky [částka] s 9% (zákonnými) úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši [částka] a 84,71% úroků (nominální sazba) z [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka]. 2. Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil. Při jednání uvedl, že si je vědom toho, že úvěr nezaplatil a požádal o povolení splátek. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení v měsíčních splátkách po [částka] počínaje měsícem, ve kterém rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky [částka], smluvní pokuty ve výši [částka], 84,71% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] a 9% úroků z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a uvedl skutková zjištění z provedených důkazů. Konstatoval, že z předložených listin vyplývá, že žalobce posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla [datum] platně uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému částku [částka] (převodem na sjednaný účet dne [datum]). Naproti tomu žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, když nehradil sjednané měsíční splátky a žalobce proto [datum] využil svého sjednaného práva úvěr zesplatnit. Dále se soud zabýval výší úroků (ve smlouvě sjednána sazba 126,72 % a žalobou uplatněn nárok na úroky ve výši 84,71 %) z hlediska její přiměřenosti a posouzením, zda není v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, považoval za rozpornou s dobrými mravy výši úroků, která přesahovala horní hranici úrokových sazeb uplatňovaných bankami téměř čtyřnásobně. Z měnové statistiky [obec] národní banky přitom soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb v měsíci červenci 2018, kdy byla smlouva o úvěru uzavřena, u úvěrů splatných od jednoho roku do pěti let, činila 8,46 % ročně. Soud sice připustil, že je legitimní, aby žalobce požadoval vyšší úrokovou sazbu, neboť při poskytování úvěrů čelí oproti bankám vyšší rizikovosti, a současně je třeba respektovat i smluvní volnost stran, na druhou stranu však nelze opomenout, že žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel, kterému je nutno jako slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Dospěl tak k závěru, že ujednání o výši úroků je absolutně neplatné a žalobu co do požadavku na úroky zcela zamítl. Neshledal důvod pro moderaci neplatně sjednané výše úroků, neboť § 1802 o. z. tento postup předvídá pouze pro případ, kdy výše úroků nebyla vůbec sjednána. A s ohledem na zajištění spravedlivého uspořádání práv a povinností stran neshledal nárok žalobce na úroky důvodný ani za použití § 577 o. z. Ujednání o smluvní pokutách soud posuzoval z hlediska § 1813 o. z. Konstatoval, že byla do textu skryta tak, že nebyla viditelná a splývala s ostatním textem, který byl nepřehledný a psaný menší velikostí písma, a to v rozporu se zásadou poctivosti. Současně jde o ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a jsou neplatná i pro rozpor se zásadou poctivosti. Soud proto žalobu zamítl i co do smluvních pokut ve výši [částka] a [částka] (celkem [částka]). Jako důvodný shledal pouze nárok žalobce na zaplacení jistiny ve výši [částka] a úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka] (§ 513 o. z.), včetně nároku na úroky z prodlení v zákonné výši. S ohledem na dohodu účastníků povolil žalovanému plnění ve sjednaných splátkách [částka] měsíčně. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve věci v převážném rozsahu úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. 4. Proti části II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu [částka] a 20% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka]. K částce [částka] doplnil, že sestává z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění přepočtených na 20 % ročně ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka] a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka]. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Ve smlouvě byla dohodnuta efektivní úroková sazba ve výši 126,72 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 84,71 % ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne [datum] zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z