27 CO 181/2020-107 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 12. 5. 2020 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 34 805 Kč s příslušenstvím (62,48% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 6 110,64 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovanou podepsané dne 13. 5. 2019. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč (vyplacen 24. 5. 2019) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 83,87 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými 60 měsíčními splátkami ve výši 1 640 Kč, počínaje červnem 2018. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisů z běžného účtu, z prohlášení žalované, prověřil její úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalované nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalované pro splácení jsou dostatečné. Žalovaná na dluh zaplatila celkem 4 560 Kč (dne 18. 7. 2019 zaplatila 3 200 Kč, dne 29. 8. 2019 zaplatila 1 280 Kč a dne 30. 8. 2019 zaplatila 80 Kč). Do prodlení delšího než 65 dnů se žalovaná dostala se splátkou [číslo] (splatná 22. 8. 2019). Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k datu 28. 10. 2019 automaticky zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši 33 207,04 Kč (sestává z dlužné jistiny 29 839,88 Kč a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 3 367,16 Kč). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši 499 Kč za splátku (celkem 998 Kč – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem 400 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalované rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne 30. 10. 2019 (do 11. 5. 2020 kapitalizováno částkou 6 110,64 Kč). 2. Žalovaná se zúčastnila ústního jednání před soudem prvního stupně. Rozhodnutí ponechala na úvaze soudu, požádala však o možnost splácet žalobci případně přiznanou částku – souhlasila se žalobcem navrhovanými měsíčními splátkami v minimální výši 800 Kč. Popsala svou sociální a majetkovou situaci. 3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 25 440 Kč, kterou žalované umožnil splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 800 Kč, splatných vždy do konce každého měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (I. výrok) a ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru, a dále pod ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“). Měl za prokázané, že žalobce na základě smlouvy o úvěru ze dne 13. 5. 2019 poskytl žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Z hlediska § 86 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III zkoumal platnost této smlouvy, přitom se velice precizně vypořádal s otázkou, že § 87 ZSÚ-III je v části, která pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele zakotvuje sankci relativní neplatnosti, v rozporu s unijním právem, konkrétně se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Poukázal rovněž na to, že rozpor této části § 87 ZSÚ-III s citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C [číslo] (OPR-Finance), který tak stvrdil povinnost soudů členských států z úřední povinnosti zkoumat, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Uzavřel, že smlouvu nelze hodnotit jako platnou, neboť žalobce před jejím uzavřením neprověřil řádně výdajovou stránku žalované (srov. závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Konkrétně poukázal na to, že žalobce neměl řádně prověřeny náklady na bydlení, které zpravidla tvoří významnou část výdajů každého člověka – žalovaná je deklarovala v nereálné výši 1 000 Kč měsíčně. Za reálnou soud prvního stupně nepovažoval ani částku 3 500 Kč měsíčně na dvě nezletilé děti. Na základě takových údajů přitom i při velmi nízkém příjmu (15 100 Kč) matky samoživitelky pečující o dvě nezletilé děti dopěl k částce disponibilních zdrojů 6 050 Kč. Takové posouzení soud vyhodnotil jako zcela nedostatečné. Smlouvu proto z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované hodnotil jako absolutně neplatnou a žalovaná byla od samého počátku povinna vrátit žalobci pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení). Jelikož žalobci zaplatila 4 560 Kč, zavázal ji soud k povinnosti vrátit zbývajících 25 440 Kč. Dle § 160 o. s. ř. povolil žalované plnění této povinnosti ve splátkách 800 Kč s tím, že na této částce se obě strany shodly. 4. Proti části I. výroku, kterou byly žalované povoleny splátky, podal žalobce odvolání, když požadoval, aby současně s povolením splátek byla žalované také stanovena ztráta výhody splátek pro případ prodlení s tím, že dle jeho názoru nejsou pro vynechání této běžné podmínky v tomto případě žádné zvláštní důvody. Své odvolání dále směřoval proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 7 075,72 Kč (sestávající z 20% úroků přirostlých k jistině do dne zesplatnění ve výši 1 077,84 Kč, z rozdílu mezi žalobou požadovanou jistinou 29 839,88 Kč a částkou přiznanou soudem prvního stupně, tj. 4 399,88 Kč, ze smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy ve výši 998 Kč a z nákladů prodlení dle čl. 6 smlouvy ve výši 600 Kč) s 10% úroky z prodlení od 30. 10. 2019 do zaplacení, co do smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy ve výši 6 110,64 Kč, co do 20% úroků z částky 29 839,88 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení (maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 118 080 Kč) a co do 10% úroků z prodlení z částky 25 440 Kč (částka přiznaná soudem prvního stupně z titulu bezdůvodného obohacení) od 30. 10. 2019 do zaplacení. Žalobce rovněž požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. 5. Namítal, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že úvěruschopnost žalované řádně neprověřil a smlouva o úvěru je proto neplatná. Poukázal na to, příjem žalované v době uzavření smlouvy činil 15 100 Kč a po zohlednění rezervy 1 000 Kč a výdajů žalované dospěl k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši 6 090 Kč. Sjednaná výše měsíční splátky přitom činila 1 640 Kč. Proto i přes hypotetické výkyvy mezi příjmy a výdaji žalované nemohlo být pochyb o tom, že žalovaná bude schopna úvěr splácet. Vyslovil přesvědčení, že je to právě klient, kdo je povinen pravdivě uvést jednotlivé výdaje a neučiní-li tak, nemůže těžit z vlastní nepoctivosti (§ 6 občanského zákoníku). Dodal, že žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů s náklady 1 000 Kč, lze tedy předpokládat, že se o výdaje na bydlení dělí se svými rodiči. Pokud jde o míru ověřování údajů uvedených před poskytnutím úvěru klientem, poukázal na závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, že po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Uvedl, že oproti prediktibilním výdajům na živobytí (3 410 Kč, v hodnocení klienta navýšené o rezervu 1 000 Kč) nelze výdaje na bydlení stanovit fixní částkou, vycházel proto z údajů uvedených žalovanou. K paušálnímu určení částky na živobytí (3 410 Kč + 3 480 Kč na dvě nezaopatřené děti do 6 let) vyslovil přesvědčení, že zcela dostatečnými jsou údaje vyplývající ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a pokud žadatel neuvede částku vyšší, jde o zcela zákonný postup, kdy úvěrující vyjde z této částky, která není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. Pokud jde o část odůvodnění soudu prvního stupně zahrnující úvahu o nutnosti přistupovat k neplatnosti stanovené v § 87 ZSÚ-III jako absolutní, tuto označil ve svém důsledku za neurčitou. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 není dle jeho názoru přímo aplikovatelná. Citoval rovněž § 87 odst. 1 ZSÚ-III s tím, že dikce tohoto ustanovení nedává soudu možnost zákonem výslovně stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. Žalovaná přitom v řízení žádnou námitku neuplatnila, postup soudu prvního stupně je proto v jasném rozporu se zákonem. Je přesvědčen, že úvěruschopnost žalované posoudil dostatečně řádně na základě informací od spotřebitele, a ač nebylo nezbytné vyhledávat i v „ příslušných databázích“ přesto tak učinil (insol