27 CO 184/2021-87 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 15 491,65 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 13 276,34 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru Qkonto [číslo] kterou se žalovaným uzavřel dne [datum]. Na základě této smlouvy žalobce v den jejího podpisu poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úroky ve výši 19,66 % p. a. v měsíčních splátkách 1 119 Kč, jejichž součástí byl i administrativní poplatek ve výši 150 Kč měsíčně, počínaje [datum]. Žalovaný se dostal do prodlení delšího než 75 dnů se splátkou splatnou [datum], čímž se dopustil hrubého porušení smlouvy. Žalobce proto úvěr k [datum] zesplatnil a vyzval žalovaného k vrácení dluhu v celkové výši 15 491,65 Kč (sestává z dlužné jistiny ve výši 13 553,50 Kč; dlužných úroků ve výši 919,97 Kč; dlužného administrativního poplatku ve výši 468,05 Kč; dlužné smluvní pokuty dle bodu 7 smlouvy ve výši 100,13 Kč; dlužných nákladů upomínky z [datum] dle bodu 7 smlouvy ve výši 450 Kč). V souladu s bodem 8.3 smlouvy žalobce žalobou dále uplatnil nárok na smluvní pokutu ve výši 13 276,34 Kč (0,1 % denně ze zvýšené jistiny ode dne následujícího po zesplatnění do dne podání žaloby). Na výzvu soudu doplnil, že žalovaný do zesplatnění zaplatil celkem 3 889 Kč – částka, která pokryla splátky splatné v únoru a březnu 2017 a část splátky splatné v dubnu 2017 (v rozsahu 131,95 Kč); smluvní pokutu ve výši 169,05 Kč a náklady za upomínky ve výši 1 350 Kč. Žalobce dále uvedl, že s odbornou péčí posuzoval před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, a to na základě prohlášení žalovaného a jím předložených dokumentů (doklady o příjmech a výdajích – výplatní listiny za dobu před uzavřením smlouvy, pracovní smlouva, výdaje na bydlení (SIPO) za tři měsíce, nájemní smlouva, potvrzení o příjmu – kopie dokladů o výdajích si nepořizoval a po prověření údajů je vrátil žalovanému), provedl lustraci jeho osoby v Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, internetovém vyhledávači [webová adresa], jeho osobu prověřil a provedl scoring v registru [webová adresa], ve své databázi prověřil případnou platební historii žalovaného. Přitom nezjistil žádné relevantní informace o žalovaném, které by z tohoto úhlu pohledu bránily poskytnutí úvěru. Průměrné měsíční příjmy žalovaného jsou představovány částkou 27 875 Kč, měsíční výdaje (včetně životního minima na osobní spotřebu ve výši 3 410 Kč) činily 14 610 Kč. Měsíční finanční rezerva žalovaného tak byla představována částkou 13 265 Kč. Dospěl proto k závěru, že žalovaný má dostatečnou měsíční finanční rezervu na úhradu měsíční splátky sjednané ve výši 1 119 Kč a nejsou tedy důvodné pochybnosti o tom, že bude schopen úvěr splácet. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud prvního stupně žalobě v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl co do částky 15 491,65 Kč s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok), co do smluvní pokuty ve výši 13 276,34 Kč žalobu zamítl (II. výrok) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 439 Kč (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že měl za prokázané uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „občanský zákoník“) [číslo] mezi žalobcem a žalovaným dne [datum], na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč; úroky byly sjednány ve výši 19,66 % p. a. Žalovaný se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami v minimální výši 1 119 Kč, svůj závazek ze smlouvy však řádně a včas neplnil a ocitl se v prodlení delším než 75 dní, což lze v souladu s bodem 8.1 smlouvy ve spojení s bodem 8.3 smlouvy hodnotit jako hrubé porušení smlouvy. Žalobce proto ke dni [datum] úvěr zesplatnil (dluh 15 491,65 Kč). V tomto rozsahu (spolu s příslušenstvím spočívajícím v úrocích z prodlení) shledal soud prvního stupně žalobní nárok důvodným a žalobě vyhověl. Co do požadované smluvní pokuty ve výši 13 276,34 Kč však žalobu zamítl s tím, že ujednání o smluvní pokutě hodnotí jako nepřiměřené (§ 1813 občanského zákoníku), když nebyl sjednáno individuálně a je v textu smlouvy zahrnuto způsobem, který vzbuzuje dojem nepodstatného ujednání a které lze snadno přehlédnout. Dle názoru soudu prvního stupně se nejedná o ujednání, s nímž měl spotřebitel možnost se jednoznačnou a srozumitelnou formou předem seznámit. V tomto směru rovněž poukázal na Ústavním soudem akcentovanou zásadu poctivosti v oblasti smluvní vztahů, v nichž na jedné straně vystupuje spotřebitel (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11). O náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. a v řízení úspěšnějšímu žalobci přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu 7,7 % jeho celkových nákladů řízení. 4. Proti části II. výroku (v rozsahu 7 399,87 Kč) a proti III. výroku rozsudku podal odvolání žalobce. Především nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že fakt, kdy smlouva byla sjednána na předtištěném formuláři lze považovat za nepřiměřený ve smyslu § 1813 občanského zákoníku. Poukazoval na to, že vlastní smlouva je dvoustránkovým dokumentem, kdy na první straně jsou uvedeny nejdůležitější informace pro dlužníka – parametry úvěru. Dále je smlouva členěna do odstavců, které jsou nadepsány tučným písmem podle toho, čeho se týkají. Žalobci tedy není zřejmé, co konkrétně má dle soudu prvního stupně vzbuzovat dojem nepodstatného ujednání, které lze přehlédnout. Rovněž namítl, že ujednání o smluvní pokutě není v rozporu se soudem prvního stupně citovanými závěry nálezu Ústavního soudu. Vyslovil přesvědčení, že ujednání o smluvní pokutě v předmětné smlouvě nezakládá žádný důvod k tomu, aby bylo posouzeno jako neplatné či neúčinné, a proto zamítnutí jeho nároku na smluvní pokutu soudem prvního stupně považuje za neopodstatněné. Smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky nelze dle žalobce považovat ani za nepřiměřeně vysokou, když nárok v takové výši výslovně předpokládá § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-II“). Připustil však, že při uplatnění tohoto nároku na smluvní pokutu překročil limity stanovené § 122 odst. 3 ZSÚ-III, dle kterých má nárok na smluvní pokutu jen ve výši 7 399,87 Kč. Proto navrhl, aby odvolací soud změnil zamítavý II. výrok rozsudku soudu prvního stupně a v tomto omezeném rozsahu žalobě vyhověl. 5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející a po projednání při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), k němuž se žádný z účastníků nedostavil, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Odvolací soud nesouhlasí s právním posouzením předmětné smlouvy soudem prvního stupně jako smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku). Posuzovanou smlouvu je totiž třeba podřadit pod ustanovení upravující zápůjčku (§ 2390 a násl. občanského zákoníku), současně však je smlouva tzv. spotřebitelským úvěrem (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZSÚ-III“), neboť žalovaný ji uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Obecná právní teorie smlouvu o zápůjčce (§ 2390 a násl. občanského zákoníku) řadí mezi tzv. reálné kontrakty (smlouva vznikla přenecháním předmětů zápůjčky vydlužiteli), zatímco smlouvu o úvěru řadí mezi tzv. konsensuální kontrakty (vzniká souhlasným projevem vůle účastníků smlouvu uzavřít). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá, že požadovaná částka 15 000 Kč byla žalobcem žalovanému poskytnuta v hotovosti v den/při uzavření smlouvy ([datum]). 8. Dle § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Dle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 10. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ-III, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Dle § 419 občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 12. Soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako platně uzavřenou, pouze ujednání o smluvní pokutě vyhodnotil jako nepřiměřené (§ 1813 občanského zákoníku) a žalobu v rozsahu tohoto nároku zamítl. Odvolací soud s tímto posouzením věci nesouhlasí a poukazuje na to, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovan