27 CO 30/2020-110 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 6. 8. 2019 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 86 626 Kč s příslušenstvím (102,63% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 26 847, 445 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovaným podepsané dne 27. 4. 2018. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč (vyplacen 30. 4. 2018) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 167,73 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit pravidelnými 18 měsíčními splátkami ve výši 7 758 Kč, počínaje červnem 2018. Pokud jde o úvěruschopnost žalovaného, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisy z běžného účtu, z prohlášení žalovaného, prověřil jeho úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalovaného pro splácení jsou dostatečné. Žalovaný na dluh zaplatil celkem 7 758 Kč (1. splátka). Do prodlení delšího než 65 dnů se dostal se splátkami [číslo]. Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k 23. 9. 2018 automaticky zesplatněn a žalovaný vyzván k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši 85 228,59 Kč (sestává z dlužné jistiny 68 229,08 Kč a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 16 999,51 Kč). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaný povinen zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši 499 Kč za splátku (celkem 998 Kč – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem 400 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalovaném rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne 25. 9. 2018 (do 5. 8. 2019 kapitalizováno částkou 26 847,45 Kč). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl pasivní. 3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 64 609,70 Kč (jistina 62 242 Kč (poskytnutých 70 000 Kč poníženo o zaplacených 7 758 Kč), úroky 969,70 Kč (8,57% úroky z částky 70 000 Kč za dobu od 30. 4. 2018 do 27. 6. 2018), smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy 998 Kč a náklady v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy 400 Kč), 8,75% úroků z částky 63 211 Kč od 25. 9. 2018 do zaplacení, 9% úroků z prodlení z částky 63 211,70 Kč od 5. 8. 2019 do zaplacení a co do smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 19 606,23 Kč (I. výrok) a ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru, a dále pod ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-III“). Otázkou, jak byla úvěrujícím posuzována úvěruschopnost žalovaného, se s poukazem na to, že platnost uzavřené smlouvy nebyla žalovaným napadena (§ 87 odst. 1 ZSÚ-III), nezabýval. Zabýval se však platností jednotlivých ustanovení smlouvy a ustanovení o výši sjednaných obchodních úroků (167,73 % ročně) vyhodnotil jako nemravné a tudíž neplatné pro rozpor se zákonem (§ 580 občanského zákoníku). Současně přitom uvedl, že za situace, kdy je sazba úroků sjednána neplatně, je ale namístě přiznat žalobci úroky dle § 1802 občanského zákoníku. Podle databáze úrokových sazeb [obec] národní banky ([příjmení]) stanovil, že obvyklá úroková sazba v dubnu 2018 (doba uzavření smlouvy) činila 8,57 % ročně. Žalobce v řízení prokázal, že žalovanému finanční prostředky ve výši 70 000 Kč poskytl, žalovaný však vyjma jedné splátky ve výši 7 758 Kč zaplacené dne 27. 8. 2018 na dluh ničeho dalšího nezaplatil. Soud tak dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné nároky jsou důvodné co do jistiny ve výši 62 242 Kč, úroků ve výši 969,70 Kč (8,57% úroky z částky 70 000 Kč od 30. 4. 2018 do 27. 6. 2018), 8,57% úroků z tzv. nové jistiny ve výši 63 211 Kč (62 242 Kč + 969,70 Kč) od 25. 9. 2018 do zaplacení, 9% (zákonných) úroků z prodlení z částky 63 211,70 Kč od 5. 8. 2019 (datum dle opravného usnesení) do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč a smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 19 606,23 Kč (0,1 % denně z částky 62 242 Kč za dobu od 25. 9. 2018 do 5. 8. 2019). Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když z procesního hlediska shledal úspěšnější stranu žalovanou, které však žádné náklady nevznikly. 4. Proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 9 299,86 Kč (5 987,08 Kč na jistině a 3 312,78 Kč na úrocích přepočítaných na 20 % ročně, přirostlých k jistině ke dni zesplatnění) s 9% (zákonnými) úroky z prodlení od 5. 8. 2019 do zaplacení, co do 20% úroků ročně z částky 5 018,08 Kč od 25. 9. 2018 do zaplacení a co do 11,43% úroků z částky 63 211 Kč od 25. 9. 2018 do zaplacení (maximálně do doby, kdy úroky jako celek dosáhnou částky 167 572 Kč), a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. 5. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném skutkovém zjištění a nesprávném právním posouzení. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány zcela platně, v zákonných limitech a nebyl tedy důvod je ani částečně nepřiznat. Poukázal na to, že sjednaná efektivní úroková sazba 167,73 % ročně odpovídá nominální úrokové sazbě 102,63 % ročně s tím, že většina finančních institucí uvádí sazbu nominální. Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, a je proto naprosto běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti, dle které je smluvním stranám vstupujícím do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se tedy v posuzovaném případě účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Poukázal rovněž na to, že v případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a stanovení výše úroků je ovlivněno celou řadou faktorů. Dále namítal, že ujednání o konkrétní výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, neboť žalovaný byl se sazbou úroků seznámen (jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zakotvuje institut neúměrného zkrácení (§ 1793 občanského zákoníku), kterého by se však žalovaný musel dovolat, což neučinil. Z opatrnosti žalobce podotkl, že pokud soud při posuzování obvyklé výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, když hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou fakticky nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je tato databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Žalovaný v okamžiku uzavření smlouvy proti ujednání o výši smluvních úroků ničeho nenamítal, finanční prostředky přijal, přitom se mohl se žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou osobu. Dodal, že dle jeho názoru nelze ochranu spotřebitele pojímat jako nejvyšší právní princip se zcela neomezenou aplikací, nelze zanedbávat zásadu proporcionality ani další obecně platné zásady. V odvolání pak požaduje přiznání obchodních úroků ve výši 20 %, resp. 11,43 % ročně z dlužné částky, což je pod úrovní průměrné výše úroků při poskytování půjček v nebankovním sektoru. 6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavil. 7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 8. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá (a odvolací soud se s těmito zjištěními ztotožňuje), že smlouva o úvěru [číslo] byla