37 CO 194/2021-75 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 90.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 12. 11. 2020 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni zavázal k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 15.600 Kč (výrok II.). 2. Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně, jež soudu I. stupně vytýkala, že vycházel z nesprávných a neúplných skutkových zjištění a věc nesprávně právně posoudil. Přestože bylo prokázáno, že žalovaný v nárokovaném období užíval společnou věc, bytovou jednotku, soud I. stupně nezohlednil, že žalovaný fakticky omezuje vlastnické právo žalobkyně nad rámec odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Žalobkyně byt nemůže využívat k uspokojení vlastní potřeby bydlení, žalovaný ji v bytě fyzicky napadl (opakovaně ji udeřil do obličeje), v bytě kouří a žalobkyně tak zde nemůže pobývat se svými nezletilými dětmi ani při návštěvě matky. Žalobkyně, která nadále nese a plní své zákonné povinnosti vyplývající ze spoluvlastnictví k bytu (revize komínu, plynu), nikdy neprojevila svoji vůli, že by předmětnou jednotku směl užívat pouze žalovaný a jejich matka, coby oprávněná z věcného břemene. Soud I. stupně nepřipustil účastnickou výpověď žalobkyně, čímž jí znemožnil prokázat její tvrzení a unést o nich důkazní břemeno. Navrhla proto, aby odvolací soud„ napadený rozsudek zrušil“ a podané žalobě zcela vyhověl a žalobkyni přiznal náklady řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky bytu, každý ideální jedné poloviny. Matka účastníků je oprávněnou z věcného břemene, jíž svědčí právo osobního doživotního bydlení a užívání jednotky v celém jejím rozsahu, byt užívá s žalovaným. Ten o matku, jež je zcela závislá na péči jiné osoby, celodenně osobně pečuje. Nárok vznesený žalobkyní proto považuje nejen za neoprávněný, ale také krajně nemístný a nemravný. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a jemu přiznal náklady odvolacího řízení. 4. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. V posuzované věci je předmětem sporu nárok žalobkyně na zaplacení částky 90.000 Kč s úroky z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému dostalo v období od 1. 12. 2017 do 30. 11. 2020 (dále jen„ rozhodné období“) užíváním společné věci, bytové jednotky, nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Žalobkyně uvedla, že tržní nájemné v obdobných případech činí 8.000 Kč měsíčně, po zohlednění doživotního bezúplatného užívání bytu matkou účastníků z titulu existujícího věcného břemene žalobkyně požaduje částku 2.500 Kč měsíčně, za rozhodné období 36 měsíců celkem 90.000 Kč. 6. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, že dne 18. 7. 2015 byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě žalobkyně a žalovaný coby spoluvlastníci nabyli vlastnické právo k bytové jednotce [číslo] v domě [adresa] v k.ú. [obec], každý o velikosti jedné poloviny spoluvlastnického podílu. Smlouvou bylo současně zřízeno věcné břemeno spočívající v právu osobního doživotního bydlení a užívání bytu v celém jeho rozsahu (článek V smlouvy) ve prospěch matky účastníků, oprávněné. Současně bylo ujednáno, že oprávněná je povinna strpět, aby bytovou jednotku spoluužíval i žalovaný a případní budoucí členové jeho domácnosti. Byl sjednán i způsob úhrady nákladů s tímto užíváním spojených. Dohoda však neobsahuje ujednání o povinnosti oprávněných za užívání věci poskytnout náhradu. 7. Odvolací soud nemá připomínek k hodnocení důkazů, jak je provedl soud I. stupně, ani ke skutkovým zjištěním, jak jsou dále podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje. Soud I. stupně přesvědčivě a logicky vysvětlil, z jakých důkazů vyšel i jak je hodnotil. Odvolací soud proto nepovažuje za důvodnou odvolací námitku žalobkyně, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Nedůvodnou shledává odvolací soud i námitku žalobkyně, že jí soud I. stupně znemožnil prokázat její tvrzení a unést o nich důkazní břemeno, když neprovedl k důkazu její účastnickou výpověď. Ostatně tvrzení žalobkyně s výše uvedenými skutkovými zjištěními korespondují. 8. Na základě uvedených skutkových zjištění soud I. stupně dospěl i ke správnému právnímu závěru, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil. [jméno] [příjmení], matka účastníků, je oprávněna bezúplatně užívat celou nemovitou věc ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného z titulu služebnosti bytu zřízené dohodou uzavřenou mezi žalobkyní, žalovaným a oprávněnou. Současně bylo ujednáno, že byt je oprávněn užívat spolu s [jméno] [příjmení] i žalovaný. Žalobkyně jako vlastník je proto z užívání společné věci vyloučena na základě této dohody, jíž spoluvlastníci svým dobrovolným rozhodnutím jasně vyjádřili vůli strpět užívání celé společné věci oprávněnou z věcného břemene společně s žalovaným. K omezení spoluvlastnického práva žalobkyně tak došlo právem aprobovaným způsobem. V takovém případě obecně spoluvlastníku vyloučenému z užívání vzniká nárok za omezení v užívání v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. V posuzované věci je však součástí dohody o omezení užívání ujednání o tom, že služebnost se zřizuje bezúplatně. Jak správně uzavřel soud I. stupně, žalobkyně se tak tohoto svého nároku dohodou dobrovolně vzdala. Nelze proto ani uvažovat o tom, že by žalobkyně byla proti své vůli zbavena svého práva na užívání věci v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu svévolným jednáním žalovaného, na jehož straně proto nedochází ani k bezdůvodnému obohacení. Jak správně uvedl již soud I. stupně, byť žalobkyně je skutečně vyloučena z užívání společné věci, je tomu tak na základě dohody, nikoliv pro jednání žalovaného. Odvolací soud dodává, že oprávnění užívat věc svědčící žalovanému není nijak omezeno a odvíjí se od oprávnění [jméno] [příjmení], v jejíž prospěch bylo zřízeno věcné břemeno k bytové jednotce„ v celém jejím rozsahu“. Je proto rovněž bez významu, v jakém rozsahu žalovaný skutečně byt užívá. 9. Odvolací soud neshledává důvodné ani další námitky uplatněné v odvolání žalobkyně, jež jsou svým obsahem jen argumentací k nároku uplatněnému v posuzované věci, neboť se s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku již vypořádal soud I. stupně. 10. Veden těmito úvahami odvolací soud za užití § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil. Správným byl shledán i výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, které soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal v řízení úspěšnému žalovanému a jejich výši i správně vyčíslil. 11. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyně byla zavázána zaplatit v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě účelně vynaložených nákladů tohoto řízení částku 10.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.). Uvedená částka sestává z odměny advokáta žalovaného za dva úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání žalobkyně a účast při jednání před odvolacím soudem (§ 11 odst. 1 písm. k), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen„ vyhlášky“), ve výši 4.700 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1 vyhlášky), a dále částky paušálních náhrad hotových výdajů advokáta za dva úkony po 300 Kč ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky).