37 CO 223/2021-77 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozsudkem byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 242.000 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení od 14. 3. 2020 do zaplacení, částku 18.150 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok I.) a nahradit jí k rukám zástupkyně náklady řízení ve výši 48.221 Kč (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, jenž soudu I. stupně vytýkal, že věc nesprávně právně posoudil. Nezpochybnil, že je na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 7. 2012 nájemcem pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] (dále jen„ předmětná nemovitost“), který byl kupní smlouvou ze dne 2. 7. 2020 převeden do vlastnictví společnosti [právnická osoba] Žalobkyně se proto nemůže důvodně domáhat nájemného za období let 2019 a 2020, neboť od převodu nájmu již není vlastníkem a tedy ani pronajímatelem předmětné nemovitosti. Žalobkyně tedy není ani aktivně legitimována k účasti ve sporu, nájemné náleží již novému vlastníku. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne. 3. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že jej spatřuje jako ryze účelové s cílem oddálit platební povinnost žalovaného. Žalovaný nesplnil povinnost úhrady nájemného v době, kdy byla vlastníkem předmětné nemovitosti žalobkyně, jíž byl k plnění vyzván. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil. 4. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 5. V posuzované věci byl předmětem sporu nárok žalobkyně na zaplacení částky 242.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 14. 3. 2020 do zaplacení, coby nájemného za užívání předmětné nemovitosti (vymezené části pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec]), částky 18.150 Kč coby smluvní pokuty za prodlení s úhradou nájemného za dobu od 14. 3. 2020 do 10. 8. 2020 a částky 1.200 Kč coby nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 6. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování učinil správný skutkový závěr, že předmětnou nemovitost přenechala žalovanému do užívání na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 7. 2012 společnost [právnická osoba], z níž následně přešla všechna práva a povinnosti z uvedené smlouvy na nového vlastníka předmětné nemovitosti, společnost [právnická osoba], na jejíž majetek byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem ustanovena Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M. (žalobkyně). Dle uvedené nájemní smlouvy byl žalovaný povinen platit pronajímateli za užívání předmětu nájmu nájemné ve výši 100.000 Kč (bez DPH) ročně. Dne 28. 2. 2020 byly žalobkyní vystaveny faktury [číslo] (nájemné za rok 2019) a [číslo] (nájemné za rok 2020), každá na částku 121.000 Kč (roční nájemné včetně DPH v zákonné výši), jejichž splatnost uplynula dne 13. 3. 2020. Dle nájemní smlouvy (čl. 3) má pronajímatel v případě prodlení nájemce s úhradou nájemného právo požadovat smluvní pokutu ve výši 0,05% z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaný svůj dluh dosud neuhradil, žalobkyně proto vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 18.150 Kč (0,05% z částky 242.000 Kč za dobu od 14. 3. 2020 do 10. 8. 2020). Následně kupní smlouvou ze dne 2. 7. 2020 prodala žalobkyně předmětnou nemovitost společnosti [právnická osoba] 7. Odvolací soud nemá připomínek k hodnocení důkazů, jak je provedl soud I. stupně, ani ke skutkovým zjištěním, jak jsou podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje. Soud I. stupně přesvědčivě a logicky uvedl, z jakých důkazů vyšel i jak je hodnotil, ze správných skutkových zjištění pak vyvodil i správný závěr. Ostatně uvedená skutková zjištění ani žalovaný žádným způsobem nezpochybnil. 8. Soud I. stupně však nesprávně posoudil nárok na zaplacení nájemného dle ustanovení § 671 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“, na zaplacení smluvní pokuty dle § 544 obč. zák. Byť nájemní smlouva byla mezi právním předchůdcem žalobkyně coby pronajímatelem a žalovaným coby nájemcem uzavřena dne 16. 7. 2012, tedy dle § 663 obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), nelze odhlédnout skutečnosti, že předmětem sporu je nárok na úhradu nájemného sjednaného nájemní smlouvou ve výši 100.000 Kč ročně (bez DPH), jež žalovaný dosud nezaplatil žalobkyni (pronajímateli) za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 a za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020. Dle § 3074 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, se přitom ode dne nabytí účinnosti o. z. nájem řídí tímto zákonem, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem (tedy před datem 1. 1. 2014 za účinnosti obč. zák.). Žalovaný coby nájemce byl tak povinen zaplatit žalobkyni coby pronajímateli dle § [číslo], § 2213 o. z. za dočasné užívání předmětné nemovitosti za roky 2019 a 2020 nájemné ve výši 100.000 Kč ročně, jak bylo ujednáno v nájemní smlouvě uzavřené dne 16. 7. 2012 (§ 2217 odst. 1 o. z.). Uvedené nájemné bylo splatné do 13. 3. 2020 na základě faktur vystavených pronajímatelem dne 28. 2. 2020. Ve lhůtě splatnosti do 13. 3. 2020 žalovaný nájemné neuhradil. Počínaje dnem 14. 3. 2020 je tak v prodlení se zaplacením peněžitého závazku (§ 1968 o. z.). Soud I. stupně proto správně shledal důvodným i nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení (§ 1970 o. z.) za dobu od 14. 3. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 9. Žalobou uplatněný nárok je nárokem ze vzájemného závazku mezi podnikateli. Soud I. stupně proto zcela správně žalobkyni přiznal i náklady spojené s uplatněním pohledávky v minimální výši 1.200 Kč (§ 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 10. Důvodným byl správně shledán i nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 18.150 Kč (tj. ve výši 0,05 % z dlužné částky nájemného 200.000 Kč za každý den prodlení za dobu od 14. 3. 2020 do 10. 8. 2020), jak byla sjednána v č.l. 3 nájemní smlouvy pro případ prodlení nájemce s úhradou nájemného (§ 2048 o. z.). Žalovaný přitom v průběhu řízení neuplatnil žádné námitky k výši smluvní pokuty. 11. Žalovaným uplatněnou námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve věci považuje za nedůvodnou i odvolací soud. Nárok na zaplacení nájemného za r. 2019 a 2020 vzniknul žalobkyni coby insolvenčnímu správci původního vlastníka (společnosti [právnická osoba]) předmětné nemovitosti, neboť dle nájemní smlouvy (čl. 3) nastala splatnost nájemného na základě vystavených faktur ke dni 13. 3. 2020. K přechodu vlastnický práv k předmětné nemovitosti na společnost [právnická osoba], však došlo kupní smlouvou ze dne 2. 7. 2020, tedy až poté, co nastala splatnost žalobou uplatněného nároku. 12. Odvolací soud z důvodů výše uvedených proto shledává zcela nemístným i v odvolání žalovaným namítaný odkaz na ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. Ostatně žalovaný ani v průběhu řízení před soudem I. stupně či před soudem odvolacím netvrdil, že by nájemné za předmětnou nemovitost za rok 2019 a 2020 snad zaplatil společnosti [právnická osoba] 13. Byť lze tedy souhlasit s odvolací námitkou žalovaného, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil, toto pochybení se týká použití nesprávného právního předpisu, jak je uvedeno výše. I přesto však dle názoru odvolacího soudu dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, pokud žalovaného zavázal k povinnosti žalobkyni zaplatit žalobou uplatněné nároky v celém rozsahu. 14. Veden těmito úvahami odvolací soud za užití § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., byť na základě odlišného právního posouzení, jako věcně správný potvrdil. Správným byl shledán i výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, které soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal v řízení úspěšné žalobkyni a jejich výši i správně vyčíslil. 15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný byl zavázán zaplatit v odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě účelně vynaložených nákladů tohoto řízení částku 11.713 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.). Uvedená částka sestává z odměny advokáta žalobkyně za jeden úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání žalovaného (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen„ vyhlášky“), ve výši 9.380 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky), dále částky paušálních náhrad hotových výdajů advokáta za jeden úkon po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky) včetně 21% DPH ve výši 2.033 Kč (§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), přičemž ve zbývající výši se zástupce