47 CO 138/2019-138 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 86,11% úroků z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr [částka], který byl vyplacen na účet uvedený ve smlouvě, se žalovaný zavázal splatit spolu s 129,69% úroky (efektivní sazba) ve 48 měsíčních splátkách po [částka], počínaje srpnem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný zaplatil pouze šest splátek v celkové výši [částka]. V důsledku prodlení s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (3 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (6 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k datu [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši [částka] (zbývající původní dlužná jistina [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění [částka]). Protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit novou jistinu nejpozději v den zesplatnění úvěru, domáhal se žalobce zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od [datum], kterou ke dni vyhotovení žaloby ([datum]) a v závislosti na platbách žalovaného poskytnutých po zesplatnění (4 x [částka] dne 13. 4., 14. 6., 13. 7. a [datum]) vyčíslil na [částka]. 2. Žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,5% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 86,11% úroků z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka] (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci [datum] platně uzavřeli smlouvu o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)), na jejímž základě žalobce vyplatil žalovanému částku [částka]. Žalovaný neplnil povinnosti ze smlouvy, když řádně a včas nehradil předepsané splátky, a proto žalobce úvěr ke dni [datum] zesplatnil. Soud posoudil jako důvodný nárok žalobce na zaplacení částky [částka] (zahrnující původní dlužnou jistinu [částka]) s úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), když dospěl k závěru, že účastníci si ve smlouvě (bod 6.1) rovněž platně sjednali smluvní pokutu [částka] za každou splátku, s níž byl žalovaný v prodlení delším než 30 dnů (§ 2048 a násl. o. z.), tj. celkem [částka] a náhradu nákladů [částka] u každé splátky v prodlení delším než 15 dnů (bod 6.2 smlouvy), tj. celkem [částka]. Za důvodný shledal i nárok na smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši [částka] (žalobou uplatněno [částka]); co do smluvní pokuty [částka] žalobu zamítl. Dále nevyhověl požadavku žalobce na 86,11% úroky, když v této části posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 580, § 588 a § 576 o. z. (k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 363/2001, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud neshledal důvod pro moderaci úrokové sazby na sazbu obvyklou podle § 1802 o. z., neboť takový postup je předvídán pouze pro případ, kdy výše úroků nebyla vůbec sjednána a dále s ohledem na odmítavé stanovisko SDEU (rozsudek ze dne [datum] ve věci C- [číslo]). Vyslovil názor, že nárok žalobce na budoucí úroky je rovněž v rozporu s § 122 odst. 1 ve spojení s § 124 zákona o spotřebitelském úvěru účinného od 1. 12. 2016 (zákon č. 257/2016 Sb. - pozn. odvol. soudu). O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce byl úspěšný jen ve 48 %, žalovanému však náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, 20% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka]. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Ve smlouvě byla dohodnuta efektivní úroková sazba ve výši 129,69 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 86,11 % ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne [datum] zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků – hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. 5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši [částka] byly žalovanému vyplaceny na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. 8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoní