47 CO 163/2020-168 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 24. 10. 2019 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 26 701 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 22. 10. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty 5 523,29 Kč a 86,13% úroků (nominální sazba) z částky 19 034,01 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 85 766 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne 14. 11. 2017; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši 20 000 Kč, který byl vyplacen (na účet uvedený ve smlouvě) 15. 11. 2017, se žalovaný zavázal splatit spolu se 129,75% úroky (efektivní sazba) ve 48 měsíčních splátkách po 1 489 Kč, počínaje prosincem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil celkem 12 splátek po 1 489 Kč. V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 1 996 Kč (4 x 499 Kč za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši 1600 Kč (8 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné 19. 12. 2018 došlo k datu 24. 2. 2019 k automatickému zesplatnění celého úvěru (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši 23 105,61 Kč (zbývající původní dlužná jistina 19 034,01 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru ve výši 4 071,60 Kč), kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Protože žalovaný tuto povinnost nesplnil, domáhal se žalobce zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, kterou ke dni vyhotovení žaloby (22. 10. 2019) vyčíslil na 5 523,29 Kč. Po zesplatnění žalovaný neuhradil ničeho. 2. V reakci na výzvu soudu žalobce zopakoval, že před uzavřením smlouvy řádně prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Z nich vyplynulo, že žalovaný pobíral mzdu 12 000 Kč, jeho měsíční výdaje činily 5 410 Kč a po přičtení rezervy 1000 Kč žalobce stanovil volné zdroje ke splácení ve výši 5 590 Kč při splátce 1 489 Kč. Žalobce při stanovení výdajů vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu, další výdaje byl povinen uvést žalovaný a v případě, že je zatajil, porušil § 6 o. z. Dále žalobce vycházel z pracovní smlouvy ze dne 17. 3. 2014 a jejího dodatku, podle něhož měl žalovaný sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou. Provedl také scoring klienta podle výpisu z registru [příjmení], kde nebyla evidována žádná částka po splatnosti, a z registru NRKI s výsledkem příznaku 16 (negativní se zvýšeným potenciálním rizikem nesplácení). V této souvislosti žalobce zdůraznil, že neexistuje povinnost věřitele„ zamítat klienta“ s tímto příznakem. I z historických analýz žalobce vyplývá, že rizikový klient nemusí být jednoznačně neplatičem a kombinací ostatních kladných parametrů může být klient schválen i s příznakem 16. Dále se žalobce obšírně vyjádřil k požadovaným úrokům. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], 16 VSOL 656/2018. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, neboť hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami (jsou zde zahrnuty i údaje o amerických hypotékách určených na bydlení) a naopak, nezahrnuje údaje o úvěrech poskytovaných nebankovními subjekty. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. 3. Žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízeným jednáním se bez omluvy nedostavil. 4. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2 132 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 19. 2. 2020 do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do částky 24 569 Kč s 9,75% úroky z prodlení z částky 26 701 Kč od 22. 10. 2019 do 18. 2. 2020 a z částky 24 569 Kč od 19. 2. 2020 do zaplacení, co do částky 5 523,29 Kč a 86,13% úroků z částky 19 034,01 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 85 766 Kč (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě návrhu podepsaného žalovaným 14. 11. 2017, který žalobce akceptoval dopisem ze dne 16. 11. 2017 a že žalobce vyplatil žalovanému peněžní prostředky ve sjednané výši 20 000 Kč (15. 11. 2017). Žalovaný uhradil 12 splátek po 1 489 Kč (celkem 17 868 Kč). V důsledku prodlení delšího než 65 dnů s úhradou splátky [číslo] došlo k automatickému zesplatnění úvěru ke dni 24. 2. 2019. Vztah mezi účastníky soud posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), neboť žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Soud poukázal na § 86 a § 87 ZSÚ-III, dále na články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES a s odkazem na usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, dovodil, že je povinen z úřední povinnosti, i bez námitky spotřebitele, zkoumat, zda žalobce splnil povinnost uloženou v § 86 ZSÚ-III. Konstatoval, že žalobce si sice vyžádal informace týkající se příjmů žalovaného, avšak neověřoval a nezjišťoval jeho podstatné výdaje, přitom součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i obezřetnost, která vede k tomu, že se nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Výdaje žalovaného uvedené v listině„ Hodnocení klienta“, tedy životní minimum 3 410 Kč a náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč soud označil za nereálné. Vyjádřil názor, že u nákladů na stravu nelze obecně vycházet z částky životního minima, výdaj určený na bydlení pak ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice. Soud vyjádřil i pochybnost nad tím, že žalovaný nemá žádné výdaje např. na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky apod., stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče rozumně očekávat. Nadto podle výpisů z bankovního účtu žalovaného za měsíce září a říjen 2017 byl zůstatek na účtu koncem každého měsíce záporný. Bez významu není ani interní hodnocení podle registru NRKI, kde byl u žalovaného vyplněn kód příznaku 16, což znamená, že klientova smlouva je hodnocená jako špatná. Soud uzavřel, že v důsledku nesplnění zákonné povinnosti žalobce podle § 86 ZSÚ-III je smlouva absolutně neplatná (§ 87 ZSÚ-III), a proto žalobci vzniklo právo pouze na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 2 132 Kč (§ 2991 a § 2993 o. z.), tj. rozdíl mezi p