47 CO 197/2019-99 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s úroky z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Uvedl, že na základě návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] poskytl žalovanému revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce. Ke dni [datum] žalovaný vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši [částka]. Čerpání úvěru (tzv. Komfort čerpání) bylo evidováno na podúčtu [číslo]; tuto část úvěru se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně [částka]. Dále bylo čerpání úvěru (tzv. Extra čerpání) evidováno na podúčtu [číslo]; tuto část úvěru se žalovaný zavázal uhradit ve 24 splátkách po [částka]. Podle všeobecných obchodních podmínek (VOP) byl žalobce oprávněn účtovat smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru; do [datum] činila sazba 8 % z částky, s jejímž splacením byl žalovaný v prodlení, od [datum] došlo ke změně na 0,1 % denně ze splátky v prodlení. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka]. Dopisem ze dne [datum] žalobce od smlouvy s účinností k [datum] odstoupil a dluh žalovaného ve výši [částka] se tak stal splatným v celém rozsahu (dlužná jistina [částka], úroky [částka], pojistné [částka], náhrada nákladů za vymáhací proces [částka] a smluvní pokuta [částka]). Na předžalobní výzvu ze dne [datum] žalovaný nereagoval. 2. Na výzvu soudu žalobce v podání ze dne [datum] uvedl, že splnil povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a před uzavřením smlouvy posoudil schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet úvěr na základě dostatečných informací od něj získaných. Žalovaný v úvěrové smlouvě uvedl, že pracuje jako podnikatel (řemeslník, zemědělec), má čistý měsíční příjem [částka], náklady na bydlení [částka], jeho finanční závazky činí [částka] a ostatní pravidelné výdaje [částka], bydlí u rodičů, je bezdětný a svobodný. Žalobce neměl důvod považovat žalovaným uvedené příjmy za nereálně vysoké a výdaje za nepřiměřeně nízké. Tvrzený příjem žalovaného porovnal s tabulkou předpokládaných příjmů vytvořenou podle statistiky MPSV (sektor, profese a typ vzdělání vs. příjem) a nezjistil žádný nesoulad. Deklarované náklady na bydlení ověřil v tabulce minimálních nákladů na bydlení (po zohlednění typu bydlení a regionu byla definována částka [částka]); automatickou kontrolou nebylo zjištěno, že by žalovaný náklady na bydlení podhodnotil. Finanční závazky žalovaného žalobce ověřoval v registru [příjmení] a žádné závazky po splatnosti nezjistil. 3. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 4. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do [částka] s 8,5% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (II. výrok). Žalovanému dále uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] (III. výrok). Vzal za prokázané, že [datum] účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěrový rámec ve sjednané výši, z něhož žalovaný vyčerpal celkem [částka]. Naproti tomu se žalovaný zavázal splácet úvěr spolu s úroky a rovněž hradit měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu a pojistné; celkem na splátkách uhradil [částka]. Z důvodu porušování smluvních povinností žalovaným žalobce od smlouvy ke dni [datum] odstoupil a dluh žalovaného se stal v celém rozsahu splatným. Soud dále konstatoval, že žalobce při uzavírání smlouvy posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení o příjmech a výdajích. K tomu citoval § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), a poukázal na čl. 8 odst. 1, čl. 22 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 EHS ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Dospěl k závěru, že § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odporuje uvedeným článkům směrnice, pokud pro případ nedostatečného prověřování úvěruschopnosti stanoví jen relativní neplatnost úvěrové smlouvy. V této souvislosti poukázal i na judikaturu Soudního dvora Evropské unie v oblasti spotřebitelského práva, která opakovaně potvrdila povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých ustanovení unijního spotřebitelského práva (rozsudek ze dne [datum] ve věci C [číslo], ze dne [datum] ve věci C [číslo], ze dne [datum] ve věci C [číslo] a ze dne [datum] ve věci C [číslo]). Uzavřel, že žalobce se v posuzovaném případě spokojil s pouhým tvrzením žalovaného ohledně výše jeho příjmů a výdajů a nesplnil tak řádně svoji povinnost s odbornou péči posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Neposouzení úvěruschopnosti (§ 86 odst. 1 a 2 ZSÚ-III) soud shledal za odporující zákonu a vyslovil též názor, že takový postup zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.) Dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná a žalobci přiznal pouze nárok z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. a § 2993 o. z.) ve výši [částka], tj. rozdíl mezi vyčerpanou částkou [částka] a uhrazenou částkou [částka], spolu s úroky z prodlení v zákonné výši (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) ode dne následujícího po odstoupení žalobce od úvěrové smlouvy, tj. od [datum]. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a ve sporu úspěšnějšímu žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 34 % (zaplacený soudní poplatek [částka], náklady účastníka, jež nebyl zastoupen advokátem za 2 úkony po [částka] podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). 5. Proti II. výroku rozsudku podal žalobce odvolání s tím, aby byl odvolacím soudem změněn, žalobě i v tomto rozsahu vyhověno a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o úvěru. Zdůraznil, že byla uzavřena za účinnosti„ nového občanského zákoníku“ a zejména zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. Uvedené předpisy jednoznačně stanoví pro případ nedodržení povinnosti poskytovatelů úvěrů posoudit úvěruschopnost žadatelů o úvěr sankci relativní neplatnosti úvěrové smlouvy. Upozornil na to, že směrnice EU (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS - pozn. odvol. soudu) nevyžaduje sankci neplatnosti vůbec, natož neplatnosti absolutní. Dále se žalobce ohradil proti závěru soudu prvního stupně, že neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ-III odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. [příjmení] se o takový postup jednalo, muselo by jít o zjevné zneužití práva, záměrné (či alespoň nedbalostní) uvedení konkrétního příjemce úvěru do„ dluhové pasti“, záměrné profitování poskytovatele úvěru na jeho nesplácení, včetně nemravných smluvních ujednání, která k uvedenému měla vést apod. Nic podobného v projednávané věci nevyšlo najevo. Soud prvního stupně se ani nepokusil vztáhnout požadavek postupu věřitele v souladu s dobrými mravy a s veřejným pořádkem na konkrétní skutkové okolnosti jako např. výši poskytnutého úvěru, sjednané splátky či dobu splácení atd. Podle soudu byl veřejný pořádek nejspíš narušen zejména tím, že žadatel o úvěr nepředložil potvrzení o příjmu, jímž by osvědčil tvrzené údaje; přitom údaje žalovaného ověřil žalobce v registru [příjmení]. Znovu zdůraznil, že úprava obsažená v § 86 ZSÚ-III ve spojení s § 586 o. z. jednoznačně stanoví pouze relativní neplatnost. Pokud by měla být neplatnost smlouvy dovozena z úřední povinnosti, ztratila by úprava zakotvená v § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III zcela svůj smysl. V projednávané věci nevyšly najevo žádné skutečnosti svědčící o tom, že by měl žalobce důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a žalovaný v řízení žádná tvrzení v tomto směru nevznesl. Svoji argumentaci žalobce zopakoval a dále rozvedl při jednání odvolacího soudu. Zejména vyzdvihl část odůvodnění (20. odstavec) usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, v níž Ústavní soud výslovně poukázal na rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], podle něhož je možno k eurokonformnímu výkladu přistoupit jen tehdy, není-li contra legem a v rozporu se zásadou právní jistoty. Vyslovil přesvědčení, že v daném případě zákonodárce při transpozici směrnice směřoval vědomě ke konkrétnímu následku vyjádřenému v § 87 odst. 1 větě první ZSÚ-III, tzn. k relativní neplatnosti a jiný v