47 CO 23/2020-131 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném dne [datum] se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši [částka] a 62,45% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnout částky [částka], a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši [částka], který byl vyplacen 7. 11 2017, se žalovaný zavázal splatit spolu s 83,82% úroky (efektivní sazba) v 60 měsíčních splátkách po [částka], počínaje prosincem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného) a úvěrovou historii žalovaného ověřoval rovněž v databázích [příjmení] a NRKI. Na základě získaných údajů byl proveden tzv. scoring klienta (žalovaného). V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy na náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo podle bodu 6.3 smlouvy k automatickému zesplatnění úvěru k datu [datum]. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši [částka] (původní dlužná jistina [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění [částka]), kterou byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění. Pro případ porušení této povinnosti byla v bodu 6.5 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou; žalobce se žalobou domáhal smluvní pokuty ve výši [částka] za dobu od [datum] do data vyhotovení žaloby ([datum]). Do dne zesplatnění úvěru zaplatil žalovaný celkem 8 splátek po [částka], po zesplatnění neuhradil ničeho. 2. Žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný, k žalobě se nevyjádřil a k jednání před soudem prvního stupně se bez omluvy nedostavil. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a částku [částka] (I. výrok). Žalobu zamítl co do [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, částky [částka] a 62,45% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka] (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci platně uzavřeli [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], žalovaný uhradil v souladu se splátkovým kalendářem 1. až 8. splátku; z důvodu prodlení s 9. splátkou byl úvěr k [datum] zesplatněn. Soud konstatoval, že na posuzovaný vztah dopadají rovněž ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a citoval jeho § 86 a § 87 upravující povinnost posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet sjednané splátky. Dospěl k závěru, že žalobce sice neprokázal, že by před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného (žalovaný měl podle předložených dokladů v době uzavření smlouvy měsíční příjem [částka] (invalidní důchod), výdaje ve výši [částka] a volné zdroje ve výši [částka] k úhradě splátky [částka]), nicméně žalovaný se neplatnosti smlouvy nebo její části nedovolal (§ 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb.). Soud proto posoudil jako důvodný nárok žalobce na vrácení částky [částka] (rozdíl mezi poskytnutou částkou [částka] a uhrazenými splátkami [částka]) i na smluvní pokuty (§ 2048 a násl. o. z.) podle bodu 6. 1 smlouvy ve výši [částka] a podle bodu 6.5 smlouvy ve výši [částka] (tj. 0,1 % denně z přiznané částky [částka] za 253 dnů prodlení). Žalobci přiznal i požadované náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného (bod 6.2 smlouvy) ve výši [částka]. Naproti tomu sjednanou úrokovou sazbu 83,82 % posoudil jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§ 588 o. z.) O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce měl úspěch 52 %, žalovaný 48 %, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 4. Proti části II. a proti III. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a 20% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka] a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Ve smlouvě byla sice dohodnuta efektivní úroková sazba ve výši 83,82 % ročně, což ale odpovídá nominální úrokové sazbě 62,45 % ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne [datum] zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud by snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků – hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. 5. Žalovaný se odvolání žalobce nevyjádřil. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši [částka] byly žalovanému vyplaceny na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum]. 8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“). 9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud