47 CO 3/2021-101 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 442 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Žalobu zamítl, pokud se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 16 720 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 6 131,84 Kč, 100,46% úroku ročně z částky 36 621,91 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 652 Kč (II. výrok). Rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (III. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 9 398,07 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2020 do zaplacení, částku 6 131,84 Kč a 20% úrok ročně z částky 36 621,91 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 652 Kč, a do III. výroku o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 9 398,07 Kč představuje součet kapitalizovaného úroku přirostlého k jistině přepočítaného na 20 % (1 820,16 Kč), požadované a dosud nepřiznané původní dlužné jistiny úvěru ve výši 6 179,91 Kč, nepřiznaných smluvních pokut (998 Kč) a nákladů vzniklých žalobci v souvislosti s prodlením žalovaného (400 Kč). Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Příjem žalovaného byl v době uzavření smlouvy 20 300 Kč, ke splácení měl k dispozici volné prostředky ve výši 13 690 Kč, přičemž splátka úvěru činila 3 279 Kč. Pečlivě byly zkoumány i výdaje žalovaného s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka] plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů je rozhodující pro zkoumání úvěruschopnosti. K určení paušální částky výdajů na živobytí zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, podle něhož by soudy měly poskytovatele úvěru vést k pečlivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevným problém svůj úvěr splatit. Žalobce tuto povinnost v projednávané věci splnil. Zákon pak nedává soudu možnost stanovenou relativní neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.) měnit na neplatnost absolutní. Protože žalovaným nebyla vznesena námitka neplatnosti smlouvy, soud se nemohl ani důsledky neposouzení úvěruschopnosti klienta zabývat. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Nárok na přiznání smluvních pokut a nákladů vzniklých prodlením žalovaného je v souladu s § 122 odst. 1 písm. c/, respektive písm. a/ zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 22. 10. 2020, nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 12. 2. 2020, domáhal po žalovaném zaplacení částky 47 162 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2020 do zaplacení, částky 6 131,84 Kč a 100,46% úroku ročně z částky 36 621,91 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 652 Kč. Uvedl, že dne 24. 4. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši 37 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 162,42 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 3 279 Kč, počínaje měsícem květnem 2019 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil na dluh jen částku 6 558 Kč dne 29. 4. 2019. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za třetí a čtvrtou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč (200 Kč za třetí a čtvrtou splátku, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 29. 9. 2019 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou třetí splátky (splatná dne 25. 7. 2019) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 45 764,59 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 1. 10. 2019 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 45 764,59 Kč k datu vyhotovení žaloby a požaduje z ní jen 6 131,84 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto uplatňuje úrok z úvěru od 1. 10. 2019 do zaplacení z jistiny 36 621,91 Kč, avšak jen v nominální sazbě 100,46 % a jen do výše 141 652 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Uvedl, že s ohledem na zjištěný skutkový stav žalobce nesplnil povinnost řádně, s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), je přitom nutno chápat jako absolutní, a tak k ní musí soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 588 o. z., rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo]). Žalobce si od žalovaného i vlastními silami vyžádal informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného v jím deklarované výši 5 610 Kč nijak blíže nezjišťoval a neověřoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Žalovaný předložil svou pracovní smlouvu a výplatní pásky s tím, že jeho průměrný čistý příjem za leden a únor 2019 měl činit 25 068 Kč měsíčně. Zaměstnavatel však mzdu žalovaného vyplatil na účet třetí osoby a ve vyúčtování je poznámka, že šlo o srážku. Lustrace v databázi NRKI byla negativní. Výdaje na živobytí měly být dle tvrzení žalovaného celkem 5 610 Kč. Žalobce přes negativní informace a při absenci prověření skutečných výdajů žalovaného úvěr poskytl v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi účastníky je nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce prokázal, že dne 26. 4. 2019 zaslal na účet žalovaného částku 37 000 Kč. Žalovaný z této částky vrátil jen 6 558 Kč. Jelikož mezi účastníky neexistuje jiné platné ujednání, posoudil soud nárok žalobce na zaplacení žalované částky jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť žalobce žalovanému plnil bez právního důvodu. Odečtením uvedených částek bylo možné žalobci přiznat částku 30 442 Kč s úrokem z prodlení podle § 1970 o. z., neboť žalobce žalovanému zaslal dne 24. 1. 2020 předžalobní výzvu k zaplacení dluhu do 15 dnů od odeslání. Ve zbývající části soud žalobu zamítl včetně požadovaného příslušenství, smluvních pokut a poplatků. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst.