47 CO 46/2020-118 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 102,67% úroků (nominální sazba) z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši [částka], který byl vyplacen [datum], se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 167,82 % ročně (efektivní sazba) v 18 měsíčních splátkách po [částka] počínaje únorem 2018. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil pouze část první splátky ve výši [částka] ([datum]). V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k datu [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši [částka] (zbývající původní dlužná jistina [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění [částka]). Protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit novou jistinu nejpozději v den zesplatnění úvěru, domáhal se žalobce zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, kterou ke dni vyhotovení žaloby ([datum]) vyčíslil na [částka]. 2. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 102,67% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] to na základě návrhu podepsaného žalovaným [datum] (správně [datum] – pozn. odvol. soudu), který žalobce akceptoval dopisem ze dne [datum], na jejímž základě žalobce vyplatil žalovanému peněžní prostředky ve sjednané výši [částka]. Žalovaný však neplnil své smluvní povinnosti, když nehradil řádně a včas splátky sjednané ve výši [částka] měsíčně; zaplatil pouze část první splátky ve výši [částka]. Vztah mezi účastníky soud posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu jako spotřebitel. Poukázal na § 86 a 87 ZSÚ-III a dále na články 8, 22 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a uzavřel, že podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. [číslo], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo]). Svoji argumentaci podrobně rozvedl. Konstatoval, že žalobce si pro posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr obstaral řadu informací přímo od žalovaného (výpis z účtu, výplatní pásky) a nahlédl do registrů [příjmení] a NRKI, avšak získané informace buď nevyhodnotil vůbec nebo zcela chybně. V listině„ hodnocení klienta“ uvedl žalovaný příjem [částka] měsíčně, ve skutečnosti byl však nižší (cca [částka]), z výpisu z bankovního účtu žalovaného bylo zřejmé, že se pohybuje v záporných číslech. Žalobce si vůbec neověřil tvrzené výdaje žalovaného na bydlení a vyživovací povinnost na jedno dítě ([částka]). V registru NRKI měl žalovaný skóre 305, tj. kategorie I. (nízké body do interní [anonymizována dvě slova], vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán). V registru [příjmení] měl žalovaný ke dni uzavření smlouvy negativní záznam, avšak od roku 2013 do května 2017 zde byl evidován dluh. Za této situace měl žalobce důsledněji prověřit výdajovou stránku žalovaného a vyhodnotit jeho úvěruschopnost. Namísto toho žalobce poskytl úvěr i přes vysoké riziko možného nesplácení. Soud tak dospěl k závěru, že spotřebitelský úvěr byl poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III a uzavřenou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ-III, přestože žalovaný neuplatnil námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. K tomu uvedl, že předmětné ustanovení odporuje smyslu článků 8, 22 a 23 směrnice 2008/48/ES a také judikatuře SDEU (rozsudek ze dne [datum] ve věci C [číslo], rozsudek ze dne [datum] ve věci C [číslo], rozsudek ze dne [datum] ve věci C [číslo]). S odkazem na § 588 větu první o. z. uzavřel, že neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr odporuje zákonu a současně zjevně narušuje věřený pořádek reprezentovaný nejen citovanou judikaturou SDEU a cílem směrnice 2008/48/ES, ale také judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Za dané situace žalobci vzniklo právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. a § 2993 o. z.) ve výši [částka] představující rozdíl mezi vyplacenými peněžními prostředky ve výši [částka] a uhrazenou částkou [částka], spolu s úroky z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve sporu úspěšnějšímu žalovanému však žádné náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud změnil část II. výroku rozsudku a žalovanému uložil povinnost zaplatit [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu [částka] a 20% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou [částka], a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K požadované částce [částka] doplnil, že se jedná o kapitalizované úroky do dne zesplatnění přepočtené na 20 % ve výši [částka], částku [částka] (rozdíl mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru a přiznanou částkou [částka]), smluvní pokutu [částka] a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka]. Ohradil se proti závěr soudu, že úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudil. Naopak v tomto případě dospěl na základě formuláře„ hodnocení klienta“ a prověřené analýzy bonity žalovaného ke zcela odůvodněnému a podloženému závěru, že volné zdroje žalovaného činily [částka] měsíčně oproti sjednané měsíční splátce [částka]. Při stanovení výdajů vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu. Další výdaje byl povinen uvést žalovaný a v případě, že je zatajil, dopustil se porušení § 6 o. z., podle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Zdůraznil, že § 87 odst. 1 ZSÚ-III nedává soudu možnost změnit relativní neplatnost na neplatnost absolutní a žalovaný námitku neplatnosti nevznesl. Poukázal na to, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES není přímo aplikovatelná a neposouzení úvěruschopnosti nespojuje s následkem neplatnosti ani relativní, natož absolutní. Pokud jde o nárok na smluvní pokutu a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, uvedl, že tyto uplatnil zcela v souladu se zákonnou úpravou (§ 122 odst. 1 písm. a) a c) ZSÚ-III). 5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsah