49 CO 149/2021-248 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za jinou nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 15 000 Kč (výrok I.). Žalobu na zaplacení 86 037 Kč za ztížení společenského uplatnění soud I. stupně zamítl (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). Dále byla žalované stanovena povinnost zaplatit České republice náklady řízení – znalečné ve výši 3 593,50 Kč (výrok IV.), České republice nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 4 744 Kč – znalečné (výrok V.) a žalované byla stanovena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 3 593,50 Kč na účet Okresního soudu ve Znojmě (výrok VI.). 2. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně, žalovaná a vedlejší účastník. Řízení o odvolání žalované bylo zastaveno usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 10. 2021, č. j. 9 C 100/2006-242, a to ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, když marně uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku za odvolání, ke které byla žalovaná vyzvána. Vedlejší účastník podal včasné (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), objektivně i subjektivně přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) odvolání, kterým ho napadl v rozsahu výroku I., III., IV. a VI. Ještě dříve, než bylo o odvolání rozhodnuto, vzal jej vedlejší účastník zpět podáním ze dne 11. 10. 2021, doručeným soudu téhož dne, a to bez bližšího odůvodnění. Vedlejší účastník pouze navrhl, aby žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť v souvislosti s podaným odvoláním žádné náklady řízení nikomu nevznikly. 3. Podle § 207 odst. 2 věta první o. s. ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět. V takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. 4. Vzhledem k procesnímu úkonu vedlejšího účastníka (zpětvzetí odvolání) postupoval odvolací soud podle citovaného ustanovení a toto odvolací řízení zastavil (výrok I.). 5. Žalobkyně proti výše uvedenému rozsudku podala odvolání, kterým napadala pouze výrok III. o nákladech řízení. Měla za to, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, neboť co do základu byla žalobkyně úspěšná v obou žalobou uplatněných nárocích, tedy jak nároku na náhradu jiné nemajetkové újmy za vytrpěné duševní útrapy ve výši 50 000 Kč, tak po rozšíření žaloby i nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 101 037 Kč. Výše náhrady za jinou nemajetkovou újmu (vytrpěné duševní útrapy) byla ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. stanovena úvahou soudu a žalobkyně ve vztahu k tomuto nároku byla zcela úspěšná. Výše náhrady za ztížené společenské uplatnění byla určena znaleckým posudkem vypracovaným MUDr. [jméno] [příjmení] a i když žalobkyně nebyla zcela úspěšná co do výše žalovaného plnění, co do základu nároku byla úspěšná v celém rozsahu. Soud I. stupně otázku náhrady nákladů řízení mezi účastníky posoudil podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyšel z poměru úspěchu účastníků ve věci a rozhodl, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. Dle názoru žalobkyně tento závěr není správný, neboť mělo být mezi účastníky aplikováno ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., když výše přisouzeného plnění závisela zčásti na úvaze soudu a zčásti na znaleckém posudku. Posouzení otázky náhrady nákladů řízení by nemělo být pouze mechanickým zhodnocením výsledků sporu bez komplexního rozhodnutí v meritu věci, přičemž úspěch je nutno posuzovat v širších souvislostech. Podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. přitom není rozhodující, zda byl účastník úspěšný co do výše nároku, ale co do jeho základu. Žalobkyně k věci dále uvedla, že aplikace ustanovení zákoníku práce na druhy náhrad a jejich výši v případě školních úrazů nezletilých žáků základních škol, není ústavně konformní, a to s ohledem na § 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých a zvýrazňuje potřebu chránit děti a mladistvé jako skupinu, která je zvláště zranitelná. Analogii mezi postavením žáka základní školy a zaměstnance vystupujícího v pracovním poměru žalobkyně nespatřuje a má za to, že žáci by neměli být odškodňováni pouze v režimu zákoníku práce. Dle žalobkyně by rozsah a způsob náhrady majetkové a nemajetkové újmy v případě odpovědnostního vztahu základní škola - nezletilý žák, měl být posuzován podle občanského zákoníku a objektivní charakter odpovědnosti podle zákoníku práce. Z těchto důvodů měla být žalobkyni přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů a žádala tedy, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, případně jej zrušil a vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. 6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že rozsudek považuje za věcně správný i ve výroku III. a odvolání má za nedůvodné. Žalobkyně rozšířila žalobu o dalších 101 037 Kč za ztížení společenského uplatnění až v průběhu řízení po vypracování znaleckého posudku, ve kterém byla znalkyní částka 101 037 Kč stanovena podle občanského zákoníku, avšak zároveň znalkyně uvedla, že podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., tedy pro účely nároků spadajících pod zákoník práce, činí výše ztížení společenského uplatnění 15 000 Kč. Tato částka byla soudem též žalobkyni přiznána a nad rámec této částky žaloba zamítnuta. V době, kdy žalobkyně rozšiřovala svou žalobu o 101 037 Kč, měla k dispozici předmětný znalecký posudek a věděla, že pracovněprávním vztahům odpovídá částka 15 000 Kč. Za této situace dle názoru žalované nelze použít ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění nezáviselo na znaleckém posudku. V žalobě se totiž nedomáhala nějaké částky tzv. odhadem a nestalo se, že by až následně byla konkrétní výše nároku konstatována znaleckým posudkem. Žalobkyně při zastoupení advokátem zvolila nárok na zaplacení vyšší částky, který však neodpovídal příslušným hmotněprávním normám, a pouze z tohoto důvodu byla v řízení neúspěšná. Žalovaná tedy navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. jako věcně správný potvrzen. 7. Vedlejší účastník se k odvolání nevyjádřil. 8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) přezkoumal usnesení soudu I. stupně a řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a odvolání shledal důvodným. 9. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. 10. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. 11. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 37/2016, jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky a s touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o nákladech řízení. Určení výše nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění je závislé na znaleckém posudku, kdežto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je zpravidla objektivně určitelný porovnáním dosahovaného výdělku před úrazem a po něm. Tato rozdílnost ve způsobu zjišťování výšky nároku má význam při použití ustanovení § 142 o. s. ř., neboť má za následek odlišný režim rozhodování o náhradě nákladů řízení při částečném neúspěchu anebo při stanovení nižší náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění, než byla požadovaná (pokud nespočívá neúspěch přímo v základu nároku); pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, řídí se nárok na náhradu nákladů řízení ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., zatímco u nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění se náhrada nákladů řízení stanoví podle § 142 odst. 3 o. s. ř. 12. Aktuální judikatura k dané věci je obsažena v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20. Pokud účastník, který v důsledku pracovního úrazu utrpěl ztížení společenského uplatnění, v řízení prokáže, že by mu při posouzení věci dle obecné občanskoprávní úpravy (§ 2958 občanského zákoníku) náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo na základě kalkulace provedené dle vládního nařízení č. 276/2015 Sb., vyžadují principy rovnosti a plného odškodnění zásahu do nedotknutelnosti osoby při poškození zdraví takový ústavně konformní výklad § 372 a 388 zákoníku práce ve znění k 31. prosinci 2014 (aktuálně § 271c a 271s zákoníku práce), dle kterého se účastníkovi dostane tohoto odškodnění alespoň na úrovni, které by se jinému poškozenému dostalo v občanskoprávním vztahu za okolností obdobných věci účastníka, a to bez toho, aby byl účastník povinen tvrdit a prokazovat okolnosti v jeho pomě