74 CO 132/2021-110 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 11 306 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 20. 2. 2020 do zaplacení a zamítl žalobu o zaplacení částky 5 980 Kč s úrokem ve výši 10 % ročně (I. výrok), uložil žalované zaplatit žalobci částku 148 Kč a zamítl žalobu o zaplacení částky 2 283,11 Kč (II. výrok), zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 76,32 % ročně z částky 12 937,11 Kč od 20. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 30 736 Kč (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). 2. Soud vyšel z toho, že žalobce jako věřitel a žalovaná jako dlužnice uzavřeli dne 24. 7. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“) ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na jejímž základě poskytl žalobce žalované dne 23. 7. 2019 na její účet úvěr ve výši 15 000 Kč. Ten se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 109,57 % ročně v 18 splátkách po 1 423 Kč, splatných do 15. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem srpnem 2019. Podle smluvních ujednání měl úrok po zesplatnění úvěru přirůstat k nesplacené jistině. V případě prodlení žalované s úhradou byť jen části kterékoli splátky v délce 65 dnů mělo automaticky dojít k zesplatnění úvěru. Žalobce měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů (bod 6.2). Ve Smlouvě byly platně sjednány smluvní pokuty ve smyslu § 2048 o. z., podle kterých byla žalovaná povinna za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů, zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 499 Kč (bod 6.1) a pro případ, že po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou (bod 6.5). Žalobce řádně posoudil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr pracovní smlouvou, dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2003, mzdovými lístky za měsíce květen a červen 2019 a potvrzením o platbě, dle kterého na účet žalované byla dne 10. 6. 2019 připsána částka 29 408 Kč a dne 9. 7. 2019 částka 22 747 Kč. Žalovaná uhradila čtyři splátky po 1 423 Kč (poslední dne 11. 12. 2019) a dostala se do prodlení s úhradou páté splátky, splatné dne 22. 12. 2019. Vzhledem k tomu, že žalovaná dlužné částky neuhradila, žalobce žalované oznámil přípisem dne 18. 2. 2020 zesplatnění úvěru. Přípisy ze dne 15. 1. 2020 a 17. 2. 2020 žalobce vyzýval žalovanou k zaplacení dlužné částky. Na tomto základě soud posoudil žalobu jako důvodnou v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení jistiny spočívající v nedoplatku skutečně půjčené částky ve výši 9 308 Kč (částka 15 000 Kč po odečtení čtyř splátek v celkové výši 5 692 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná ostatní splátky počínaje pátou nesplnila řádně a včas, uložil jí soud zaplatit žalobci i dohodnutou smluvní pokutu ve výši 998 Kč dle bodu 6.1 Smlouvy a náklady vzniklé s prodlením dle bodu 6.2 Smlouvy v celkové výši 1 000 Kč, to vše se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády číslo 351/2013 Sb. Dohodnutý úrok ve výši 109,57 % ročně považoval soud za nepřiměřeně vysoký a příčící se dobrým mravům. Ujednání o úroku proto posoudil jako zakázané ujednání, které je v rozporu s požadavkem přiměřenosti a zakládá významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, a jako absolutně neplatné ve smyslu § 1813 o. z. Proto žalobu o zaplacení požadovaného úroku zamítl. 3. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že žalobce byl úspěšný pouze z menší části a žalované žádné náklady v řízení nevznikly, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 4. Proti části I. výroku rozsudku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení částky 4 245,28 Kč (jistina 3 629,11 Kč a kapitalizovaný úrok ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % ročně ve výši 616,17 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 20. 2. 2020 do zaplacení, proti části III. výroku rozsudku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 20 % ročně z částky 12 937,11 Kč od 20. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 30 736 Kč, a proti IV. výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, podle kterého„ sjednaný úrok 109,45 % ročně nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %“ a Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého„ nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Nejvyšší soud zde vyzdvihl, že má být přihlédnuto k „ nejvyšším úrokovým sazbám“, proto by úrok měl být srovnáván s úroky úvěrů z kreditních karet, poskytovaných bankovními subjekty, kde sazba v červenci 2019 činila 24,16 % ročně. Žalobcem požadovaná roční úroková sazba 76,32 % tak činí pouze 3,17 násobek částky 24,16, proto není nepřiměřená. Sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, a pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků, mají smluvní strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11). Pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Rovněž lze přihlédnout i ke stanovisku Pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl ÚS – ST [číslo], publikovanému pod [číslo] Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle kterého„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“. Žalobce byl přesvědčen, že Smlouva je platná a strany v celém rozsahu zavazuje. V případě sjednané sazby úroků se nejedná o nepřiměřené ujednání (§ 1813 o. z.), neboť žalovaná byla se sazbou úroků seznámena v předsmluvním formuláři, ve Smlouvě i v oznámení o schválení úvěru. Dle názoru žalobce je úroková sazba přiměřená a odpovídající situaci na trhu v nebankovních úvěrech. Odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018, podle kterého„ není úrok ve výši 137,51 % ročně u smlouvy uzavřené v roce 2015 nepřiměřeně vysoký za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý.“ a„ argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ustanovení § 1802 o. z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy je nepřiměřená, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroků není výslovně sjednána“. I pokud by měl soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak by takto sjednaná výše představovala pouze nezákonné určení množstevního rozsahu dle § 577 o. z. Pokud tedy soud považoval dohodnutý úrok za příliš vysoký, měl žalobci podle § 2395 o. z. přiznat úrok obvykle poskytovaný v daném místě a čase u nebankovních spotřebitelských úvěrů. Navíc podle žalobce nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy s ohledem na § 1813 o. z., neboť občanský zákoník zná v tomto případě neúměrné zkrácení podle § 1793 o. z., kterého by se musela žalovaná dovolat, což neučinila. Zdůraznil, že žalovaná měla možnost k uzavření Smlouvy nepřistoupit, pokud měla výhrady ke smluvním podmínkám. Podle § 574 o. z., rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 625/03 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 22 Cdo 1705/2008, měl soud na právní jednání hledět spíše jako na platné, než jako na neplatné. Podle žalobce nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat neomezeně a zanedbávat zásadu proporcionality, ale je třeba vycházet z principu právní jistoty a zásady, že každý občan může činit, co zákon nezakazuje, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. [jméno] občanského práva jsou zásadně dispozitivního charakteru, jen tak může být subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence, souhrn práv a povinností smlouvou svobodně us