74 CO 146/2021-142 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 6 237,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 11. 10. 2018 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 9 812 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 786,57 Kč od 11. 10. 2018 do zaplacení a částky 10 913,99 Kč (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). 2. Soud vyšel z toho, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“) jako úvěrující a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 10. 8. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě [anonymizována dvě slova] poskytla žalovanému téhož dne v hotovosti úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 9 812 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 558 Kč s datem první splátky do měsíce od podpisu Smlouvy a dalších splátek do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Celkové náklady spotřebitelského úvěru sestávaly z úroku ve výši 1 155 Kč, úplaty ve výši 4 800 Kč, nákladů na vyhotovení úvěrového případu ve výši 857 Kč a inkasa plateb v hotovosti v bydlišti úvěrovaného ve výši 3 000 Kč. Podle smluvních ujednání byl dlužník v případě nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení, splatnou v den následující po dni prodlení. Při právním hodnocení věci soud Smlouvu posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že [anonymizována dvě slova] před uzavřením Smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím údajů, uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru, podle kterých byl žalovaný rozvedený, neměl žádnou vyživovací povinnost a bydlel v nájmu. Měsíční příjmy žalovaného sestávaly z příjmu ze zaměstnání ve výši 11 818 Kč a invalidního důchodu ve výši 6 779 Kč. Měsíční výdaje žalovaného ve výši 3 900 Kč sestávaly z nákladů na bydlení a energie ve výši 2 220 Kč a nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 1 500 Kč. Použitelný měsíční příjem žalovaného tak činil 14 697 Kč. Tvrzené příjmy žalovaného [příjmení] [jméno] ověřila z pracovní smlouvy a oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 1. 2017 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 [anonymizována dvě slova] postoupila pohledávku na společnost [právnická osoba], [IČO], která dne 26. 5. 2020 postoupila pohledávku na žalobce. Žalovanému bylo oznámení o postoupení pohledávky postupitelem odesláno spolu s předžalobní upomínkou žalobce dne 27. 7. 2020. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy řádně neprověřil schopnost žalovaného splácet úvěr i z jiných, než z žalovaným poskytnutých zdrojů, neboť v rámci kvalifikovaného uvážení neposuzoval nepovinné a jiné nezbytné výdaje žalovaného (např. jeho aktuální závazky) a nepožadoval ani doložení jeho životních nákladů, resp. pravidelných výdajů, jako jsou náklady na ošacení, stravu, dopravu, zdravotní pomůcky, léky, nákup hygienického zboží, volnočasové výdaje a kulturní aktivity. Právní předchůdce žalobce rovněž před poskytnutím úvěru neprovedl lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku a registru exekucí a výdaje žalovaného posoudil zcela formálně, neboť zkoumal pouze náklady na bydlení a nezabýval se dalšími údaji žalovaného, a neprověřoval (např. bankovním účtem) uvedené náklady za určitý časový úsek. Právní předchůdce žalobce také neměl žádné informace o výši disponibilních prostředků žalovaného a spokojil se pouze s jeho tvrzením, že nemá další závazky a výdaje přesto, že již údaje o výdajích vynakládaných na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 1 500 Kč byly způsobilé vyvolat pochybnosti o schopnosti žalovaného řádně splácet úvěr, a tvrzená výše nákladů na bydlení a energie vyvolávala pochybnosti. Pokud právní předchůdce žalobce vyšel z výdajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí o úvěru, aniž zjišťoval skutečné výdaje na pokrytí běžných životních nákladů, týkajících se domácnosti, stravy a dopravy do zaměstnání, léků a jiných nákladů s ohledem na vývoj cen potravin a dalších nezbytných pravidelných potřeb osoby v téměř důchodovém věku, nelze konstatovat, že dostatečně ověřil výši volných zdrojů k úhradě závazku a splnil povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle kterého povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě a narušení rodinných a sociálních vztahů. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník uvedl, ověřit, resp. objektivně předložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je povinnost věřitele využít veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a exekučním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4179/18 soud uzavřel, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 o. z. Pokud právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 12 000 Kč, jedná se o plnění bez právního důvodu, žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. a je povinen získaný majetkový prospěch žalobci (ochuzenému) vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce částku 12 000 Kč, ze které uhradil 5 762,01 Kč (tato skutečnost podle soudu vyplynula z tvrzení žalobce, že mu žalovaný z částky 21 812 Kč, kterou měl na základě Smlouvy uhradit, dluží 16 049,99 Kč) uložil soud žalovanému zaplatit žalobci částku 6 237,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z., ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., od 11. 10. 2018. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a tím, že převážně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. 4. Proti části II. výroku rozsudku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení částky 5 762,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 11. 10. 2018 do zaplacení, a proti III. výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Uváděl, že se soud prvního stupně zmýlil ve skutkovém závěru o tom, že žalovaný zaplatil z titulu Smlouvy částku 5 762,01 Kč, neboť žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalovaný v řízení netvrdil (ani neprokázal), že na poskytnutý úvěr cokoliv splatil, v řízení byl zcela pasivní a na svou obranu neuvedl ničeho. Žalobce prokázal, že jeho právní předchůdce v hotovosti předal žalovanému částku 12 000 Kč a že ve Smlouvě byl sjednán hotovostní výběr splátek. Žádné důkazy, ze kterých by vyplývaly jakékoliv platby žalovaného ve prospěch žalobce či jeho právního předchůdce však nejsou k dispozici, soud své úvahy o provedených úhradách v odůvodnění rozsudku nijak nevysvětlil a nemají oporu ani v tvrzení účastníků. Soud prvního stupně nevzal v úvahu, že žalobce může zcela dle svého uvážení vymáhat celou pohledávku nebo pouze její část a toto stanovisko nemusí speciálně vysvětlovat, ani zdůvodňovat. Tvrzení o tom, že žalovaný na dluh nic nezaplatil, pak z povahy věci nelze prokazovat. Je tedy zásadně na samotném dlužníkovi, aby v rámci své obrany v soudním řízení tvrdil a prokazoval, zda, kdy, jak a v jaké výši realizoval platby ve prospěch věřitele. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní je spravedlivě rozvrženo mezi účastníky v souladu s ústavní zásadou rovnosti účastníků občanského soudního řízení a na žalobce proto nelze přenášet procesní povinnosti, které tíží ža