16 CO 5/2023-417 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, soud I. stupně rozhodl tak, že návrh, aby bylo určeno, že zástavní právo, které vzniklo vkladem do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu ve [obec], č. j. V 2 [číslo] s právními účinky vkladu ke dni [datum], ve prospěch zástavního věřitele [právnická osoba] Investment Co, akciová společnost k nemovitostem průmyslovému objektu na p. [číslo] parcele [číslo] zastavěná plocha, průmyslovému objektu na p. [číslo] parcele [číslo], zastavěná plocha, vše v katastrálním území Vyškov, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne [datum] k zajištění pohledávky ve výši 9 030 000 Kč existuje, zamítl (výrok I.), žalobce je povinen nahradit 3. žalované na nákladech řízení částku ve výši 75 369 Kč k rukám právní zástupkyně 3. žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu žalobce proti 1. a 2. žalovaným (výrok III.). Soud I. stupně v této věci rozhodoval v pořadí třetím rozsudkem a ve věci byl plně vázán závazným právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, č. j. 29 Cdo 3801/2019-318 (dále jen„ kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu“). V odůvodnění soud I. stupně zdůraznil, že z bodů 25. až 28. kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že splnění smlouvy o postoupení pohledávky (uzavřené mezi úpadcem a 1. žalovaným dne [datum]) jednou ze stran, vylučuje možnost odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen„ ZKV“ ve znění účinném do 24. 10. 2000). Proto převedl-li úpadce na 1. žalovaného pohledávku, mohl se následně ustavený správce konkursní podstaty domáhat úplaty za postoupení (vymáhat tuto úplatu do podstaty), ale odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV nemohl. V návaznosti na to, pak tato pohledávka nemohla být součástí konkursní podstaty úpadce, tudíž nemohla být v rámci dobrovolné dražby dne [datum] převedena na žalobce. Žalobce není ve věci aktivně legitimován a již z tohoto důvodu bylo nutno návrh zamítnout. Dále soud I. stupně zdůraznil, že zástavní právo zaniklo na základě dohody o narovnání (uzavřené mezi 1. žalovaným a původně 3. žalovaným dne [datum]), jak již bylo uvedeno v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž zbývá jen posoudit, zda uzavření dohody o narovnání nebylo v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru soud I. stupně uzavřel, že po zrušení věci Nejvyšším soudem a přes poskytnuté poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) nezjistil žádnou okolnost, která by jednání původního 3. žalovaného v rozporu s dobrými mravy prokazovala. Soud I. stupně uzavřel, že zástavní dlužník a zástavní věřitel se dohodou o narovnání platně dohodli na zániku zástavního práva, a i z tohoto důvodu žalobu na určení, že zástavní právo existuje, zamítl. V návaznosti na to, pak považoval za nadbytečné vypořádávat se s námitkou 3. žalované, že zástavní právo zaniklo nebo mělo zaniknout také na základě splynutí osoby zástavního věřitele a zástavního dlužníka (tj. postoupením pohledávky ze společnosti STK- [právnická osoba] na původního 3. žalovaného). Ve věci úspěšné 3. žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení a ve vztahu mezi žalobcem a 1. a 2. žalovaným rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal blanketní odvolání žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně. V následném doplnění rozvedl, že namítá odvolací důvody vyplývající z ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., neboť řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil. Napadený rozsudek soudu I. stupně vyvozuje závěr, že ten, kdo plní své povinnosti, má méně práv než ten, kdo své povinnosti neplní. V daném případě to byl postupitel, kdo splnil a dostál svým povinnostem, kdy na druhé straně figuruje a těží ze svého nepoctivého jednání strana, která svůj závazek nesplnila. Takové jednání je neslučitelné s právním státem a přímo odporuje smyslu a zásadám, která zákonodárce zakotvil v předpisech soukromého práva. Rozsudek soudu I. stupně tudíž trpí vadami, které mají za následek, že ten, kdo splní svou povinnost, má méně práv než ten, kdo tuto povinnost nesplní, což vede zcela k nelogickému závěru o zániku zástavního práva na základě dohody o narovnání. Takové jednání je současně v rozporu s dobrými mravy a bylo zjevným zneužitím práva. Žalobce spatřuje minimálně v jednání původního 3. žalovaného [jméno] [příjmení] rozpor s dobrými mravy, a to zejména z toho důvodu, že jediným účelem simulovaného jednání a současního zjevného zneužití práva, bylo odklizení zástavního práva. Skutečný stav byl jiný, než bylo deklarováno listinami, a než byl vložen do katastru nemovitostí. O skutečnosti, že se jedná o simulované právní jednání svědčí skutečnost, že na postupované pohledávky nebylo ničeho hrazeno. Původní 3. žalovaný zjevně zneužil práva s cílem poškodit zástavního věřitele. Vadná interpretace a aplikace podústavního práva o dobrých mravech, jež jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vykazuje známky libovůle, tak porušily základní práva žalobce. Z těchto důvodů závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Právní zástupkyně 3. žalované v písemném vyjádření k odvolaní zdůraznila, že soud I. stupně zamítl žalobu z důvodu, že žalobkyně není k jejímu podání aktivně věcně legitimována. Dle kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohl správce konkursní podstaty podle § 14 odst. 2 ZKV odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky. Tudíž správce konkursní podstaty nemohl sepsat pohledávku za 2. žalovaným do soupisu konkursní podstaty úpadce a v rámci zpeněžování konkursní podstaty ji žalobci prodat ve veřejné dražbě dobrovolné. Tento primární důvod zamítnutí žaloby žalobce nikterak nenapadá a ani se k němu nevyjadřuje. Žalobce staví podané odvolání na tvrzení o uzavření dohody o narovnání v rozporu s dobrými mravy, která dle jeho názoru nemohla vést k zániku zástavního práva. S tímto názorem 3. žalovaná nesouhlasí, neboť v kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud zřetelně uvedl, že aby bylo možné posuzovat dohodu o narovnání jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, je potřeba, aby tato skutečnost vyplynula ze skutkového stavu zjištěného soudy, a že takováto skutečnost se ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů nepodává. Nejvyšší soud dále uvedl, že pokud by nedošlo k prokázání zjevného zneužití práva, pak nemůže být dohoda o narovnání nezákonná či rozporná s dobrými mravy jen proto, že vede k zániku práva jednoho z účastníků dohody. Žalobce byl seznámen s tímto názorem Nejvyššího soudu, avšak v průběhu dalšího řízení před soudem I. stupně žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že jednání původního 3. žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy, netvrdil a k jejich prokázání žádné důkazy nenavrhl, což byl další důvod pro zamítnutí žaloby. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně a právně správné potvrdil. 4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalobce důvodné není. 5. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. 6. Podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona ZKV (ve znění účinném do 24. 10. 2000) jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy odstoupit; od smlouvy o koupi najaté věci uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže pronajímatel odstoupit, ledaže úpadce řádně neplní své závazky z této smlouvy. 7. Podle ustanovení § 585 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. 8. Podle ustanovení § 585 odst. 2 obč. zák. byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku. 9. Podle ustanovení § 585 odst. 3 obč. zák. dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. 10. Podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. strany se mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho z